He, ty příměry jsou dobře mimo, co? Ale já to prostě tenkrát asi tak cítil. To je to, co pořád říkám – poezie je věcí okamžiku. Aaaach, ty verše jsou tak naivní a nablbý! Věc okamžiku, co?
Pokud snění je zločin
Pokud snění je zločin, pak jsem vinen v plném rozsahu
Přestože o svém snu jen píši, mluvit nemám odvahu
Cítím se jako Robespierre, zatímco mé představy jsou Dantonem
Jako kapsář pašuji je, nežli mne svezou antonem
Pověz mi prosím, kam jsi schovala svá kouzla
Jak rychle a neústupně jsi mi do myšlenek vklouzla
Proč na Tebe myslím, přestože tě málo znám
Nevím, jestli to máš stejně, anebo jsem v tom jen sám
Pokud snít je hříchem, nemá cenu chodit ke zpovědi
Ty držíš všechny trumfy, ve kterých jsou odpovědi
Já hraji s rukou odkrytou podle Tvojí taktovky
S obavami prvňáka, jenž si nedal penál do aktovky
Řekni mi prosím, kdes ukryla čarodějný plášť
A pokud Ty nic necítíš, proč já měl bych cítit zášť?
Můžeme spolu skončit v ráji, nebo sám projdu cestu křížovou
Buď ucítím vůni růží, nebo ochutnám olovo
Pokud sny jsou zakázané, pak porušuji pravidla
Nechtěl jsem si připustit, žes uvolnila stavidla
Proč měl bych dávat ruce tam, kde snadné je se spálit
V lásce jsem se zklamal dřív, proč bych ji měl nyní chválit
Prozraď mi prosím, kam jsi dala kouzelnickou hůlku
Magie Tvého úsměvu vzala mi duše půlku
Kdybys mi ji dala nazpět, to mohl bych si přát
Pak bych Ti totiž celou duši chtěl do dlaní dát