Těpic čuníci,
Na poli počítačových / Playstation her zpravidla recenzuji dlouho očekávané a cenově pořádně mastné AAA tituly, ale dnes uděláme výjimku s hrou Stray, která je příjemným překvapením letošního podzimu. Tato hra byla mimochodem zdarma k Playstation předplatnému pro měsíc srpen.
Největší deviza této nízkorozpočtové Indie hry je v její originalitě. Nic podobného jsem nikdy nehrál, nic podobného pravděpodobně ani neexistuje. Hlavním hrdinou a jedinou hratelnou postavou je kočka. Není to mluvící kočka, není to ani superhrdinská kočka se speciálními schopnostmi a paletou bojových triků. Je to prostě „jenom“ obyčejná kočka, která chodí, skáče, mňouká, škrábe a spí.
Děj se odehrává na planetě Zemi v alternativní budoucnosti. Teda klidně to může být i naše budoucnost, ač já si myslím, že si to posereme dříve, jinak a trapněji, než si to posrali zdejší lidé. Náš kočičí hrdina (nebo hrdinka – pohlaví ani jméno kočky není uvedeno) se po nešťastném pádu při rutinní vycházce se svými kočičími parťáky dostává do města, ve kterém žijí roboti. Není zde nicméně typický narativ „roboti přechytračili lidskou rasu a pak ji vyhladili.“
Roboti naopak na lidi vzpomínají s posvátnou úctou. Mají těla podobná těm lidským, a místo hlavy monitor, na kterém se promítají jejich emoce. Roboti se také snaží lidi různě napodobovat. Můžete zde stále najít restaurace, bary, diskotéky nebo obchody s oblečením, nicméně vše je upraveno tak, aby to vyhovovalo potřebám robotů.
Nicméně i roboti mají svojí hierarchii, povolání a samozřejmě i represivní složky. Celou planetu Zemi postihla jakási ekologická katastrofa způsobená hrabivou nadnárodní korporací, a pro lidi začalo býti jaksi nedýchatelno, následkem čehož všichni do jednoho zemřeli. Město, ve kterém se odehrává děj, bylo hermeticky uzavřeno v takové obrovské kopuli, přestože roboti úplně nepotřebují kyslík. Tenhle paradox tedy moc vysvětlen není. Je možné, že město uzavřeli ještě původní obyvatelé v naivní snaze se zachránit, leč jim to nebylo k ničemu.
Co ale roboti potřebují, je svoboda. Tedy alespoň někteří z nich. Samozřejmě mlčící, nečinná většina je i v robotí společnosti. Jenže existuje skupina robotů, která si říká „The Outsiders“ a jejich jediným cílem je opět vidět oblohu, a otevřít město po staletích izolace. Místní policie ovšem nechce o něčem takovém ani slyšet a tak musí tato odbojová skupina pracovat na tajňáka.
Jak do toho zapadá náš kočičí hrdina? Krátce po začátku hry potkáváte v opuštěném domě jakéhosi vědce malý létající dron B-12. Vědec do něj před svou smrtí umístil svojí paměť a fištróna. Tento pár nepravděpodobných společníků je tedy ústředním duem celé hry: Maličký dron dokáže komunikovat s kočkou i s roboty, a ve dvanácti kapitolách se snažíte pomoct skupině odpadlíků otevřít obrovské město a dostat se zpět na svobodu.
Přestože založením je tato hra čistokrevná adventura, ani zde nebude nouze o akci. Vedlejším produktem vzpomínané ekologické katastrofy jsou malí tvorové, kterým roboti říkají Zurkové a bojí se jich. Zurkové jsou takoví nenechaví pazgřivci tvaru a velikosti brambory, vydávající komické zvuky, ale útočící zásadně ve větších skupinách naskákáním na vybranou oběť. Jak jsem zmínil výše, kočka nemá žádné super schopnosti, nejsou zde talentové stromy nebo plejáda pasivních abilit. Když potkáte Zurky, prostě se pokuste jim zdrhnout. Oni se pokusí vás ulovit, no a jeden z vás vyhraje, taková je příroda.
Co nicméně nechybí, je sběr různých collectibles. Ať už to jsou vzpomínky pro drona, který se při pohledu na konkrétní věc najednou rozvzpomene a poví vám něco dalšího o starém světě, nebo třeba hudební noty pro umělecky založeného robota Morusqua, hrajícího na kytaru, jež má tělo z benzinového kanystru. Když mu přinesete novou melodii, nadšeně ji vybrnkává na svůj obskurní nástroj. Skvěle se u těch jeho melodií na gauči usínalo. Jeden z achievementů v této hře dostanete tak, že budete hodinu spát, koneckonců je to simulátor kočky. Tak jsme to oba dva zalomili a po hodině to cinklo.
Dvě věci bych chtěl vypíchnout především – První je pohybová dynamika kočky, stejně jako všech předmětů, se kterými je v kontaktu. Všechno totiž vypadá velice realisticky. Pokud shodíte plechovku s barvou, a ta se rozprskne, máte pocit, že lépe by to udělat už ani nešlo. Navíc tyhle chtěné či nechtěné nehody mají často zajímavé dohry: Například se otevřou dveře, a vyleze nenaložený robot, který začne jadrně láteřit nad způsobenou spouští – což vám zpřístupní předtím uzavřené dveře do jeho příbytku.
Atmosféra je další výrazné plus této hry. Město s blikajícími neony a spousty robotů s lidskými atributy, mezi jejichž nohami se obratně proplétáte – to má něco do sebe. Stejně jako opuštěné stoky zamořené útočícími Zurky, zaplivané slumy, nebo vesnice, vedoucí okolo mohutného stromu.
Ve Stray řešíte i různé puzzly. Třeba se potřebujete dostat do obchodu, ze kterého je nutno odcizit helmu pro robota, který se chce infiltrovat do hlídané továrny jako dělník. Jenže nerudný majitel obchodu stráží vchod, a kočku vždy vyžene. Nabízí se skočit do krabice stěhováků a nechat se tam odnést, ale stěhovák před obchodem to sám odmítá dělat, jelikož jeho parťák se ožral a usnul (ano, i roboti holdují lidským neřestem) tedy je potřeba ho najít a probudit, a na probuzení potřebujete nějakou další věc, kterou dostanete, když… a takhle nějak to funguje. Jednoduchý úkon nezřídka vyvolá celý řetězec zdánlivě nesouvisejících událostí.
Stray by možná mohl být o něco delší hrou, nicméně dokážu pochopit, proč tomu tak není – vše co chtěl říct, tak řekl. Hra se dá dohrát za den, a dokonce jednu ze získatelných trofejí dostanete za dohrání celé hry pod dvě hodiny, což samozřejmě dělat nebudu, nemůžu vystát, když mě někdo popohání a nenechá mě to hrát vlastním tempem, a je jedno, že to hraju poprvé nebo potřetí.
Závěrem: Stray je originální adventura s kočkou domácí a dronem pomocníkem v hlavní roli, kteří se snaží otevřít robotí město navzdory zkostnatělé byrokracii a hordám krvežíznivých potvor komického vzezření. Je to novátorské, je to zajímavé, je to trochu krátké, ale v podstatě jsem to dostal zadarmo, takže žehrám spíše sotto voce.
Dávám tomu 8 z 10 a doporučuji nejen milovníkům žánru.