Tomův jaderňácký pictorial – Útočník, ten tvrdej chleba má – Mladší a nejmladší stanové kolíky – Máme lepru?! – Anyho vyndalo Vindaloo

Hola čuníci,

Sedmý díl našeho putování je tady! Hned ráno se pakujeme z kempu, který nám skutečně nenabídl přívětivou náruč, ale na to už jsem žehral dostatečně v předchozím článku. Tom prohlašuje, že se potřebuje vyfotit ve svým prastarým tričku z Jaderné fakulty na Cliffs of Moher, a tak tam jedeme znovu, tentokráte ale vozem.Mimochodem, když jsem viděl předmětný kus oděvu, vzpomenul jsem si na vlastní archivní triko, které jsme dostali po konci deváté třídy, kde je seznam spolužáků a velice výstižný slogan: Dutou hlavu nepotopíš. To triko se v podstatě rozpadá, ale tak jako pro Toma to jeho, má pro mě speciální hodnotu. Mimochodem on se s tím tričkem fotí na jednom místě každou dovolenou. Dorazíme na takové malé parkoviště u útesu, a tam už čeká čiperná babka, která má žlutý rozlišovák s nápisem „STAFF“ a agilně tahá z přijíždějících řidičů tři Euroše. Any se nejdřív snaží zaparkovat dál od ní, prý že si ho třeba nevšimne, ale než stihne vypnout motor, už je u nás a v očekávání natahuje žilnatou dlaň. Vyplácíme se a společně přemítáme, jestli babča je skutečně zaměstnankyní zdejšího parkoviště, protože kdyby si kdokoliv natáhl žlutý rozlišovák s jednoslovným určením ve stylu „hele já sem vlastně patřím“ tak by klidně mohl vybírat peňouze na úkor skutečných vlastníků.Tam bylo něco, co nás přivedlo na tuhle myšlenku, možná cedule s kasičkou, ale kasička zela prázdnotou a proto majitelé najali babču, aby to vybírala za ně. Anebo kasička zela prázdnotou, protože babča byla nečekána nezvána a sypala si to do vlastní kapsy.

Any fotí Toma v triku na dvacet způsobů, ale ani dnes nemá kliku na papuchálky, kteří na něj vytrvale hází bob. Po pořízení přídavné dokumentace z Cliffs of Moher jsme připraveni na dlouhý přesun za další památkou, tentokráte jeden z nejzachovalejších a největších irských hradů – Cahir Castle.Hrad je skutečně impozantní, určitě největší, který jsme doposud viděli, navíc velice dobře situovaný vedle řeky. Po obligátním zaplacení vstupného se přesouváme do malé místnosti s plátnem a podíváme se na patnáctiminutový dokument o hradu. Většinou se po památkách pohybujeme bez průvodce, ale tady se rozhodneme zkusit komentovanou prohlídku.

Jako průvodce máme drobného šedesátníka s visačkou TOMMY. Kdybych vyfasoval Tommyho první den pobytu, byl bych z něj regulérně nešťastný, ale moje uši již docela přivykly irskému akcentu, tedy zvládáme i to, že Tommy koktá ve velice solidní frekvenci. Nicméně o Cahiru ví hrozně moc, a hlavně jeho vypravování je velice poutavé.

Hrad byl darován ve čtrnáctém století rodině Butlerů, a tady Tommy prozrazuje něco, co jsem vůbec netušil – spousta rodin získala své jméno podle toho, jakou profesi vykonávali. Takže ano, butlerové byli skutečně sluhové, velice mocní a bohatí sluhové ještě mocnějších a bohatších pánů, a za věrné služby dostali tento hrad, který díky v podstatě neomezenému toku peněz přeměnili v nedobytnou pevnost.Tommyho vypravování se na tu válečnou stranu zaměřovalo úplně nejvíc. Řekl nám, kolik šípů a na jakou vzdálenost vystřelí lučištník z dlouhého luku za deset vteřin, ukázal nám všechny skrýše, ze kterých se házely kameny, a sypal vroucí písek, jenž se používal proti kroužkovým zbrojím, a hlavně – nevím, jestli to byl záměr, nebo jen styl jeho vypravování, každou druhou větu začal: Pokud byste byli útočící silou… a následně vyjmenoval, co všechno nepěkného by se nám bylo přihodilo a jak ostudný debakl bychom my, jako ta vzpomínaná útočící síla, vyfasovali. Opakoval to tak často a s takovým přesvědčením, až mi bylo stydno, že jsem takový bídák a chci ohněm a mečem plundrovat tento krásný hrad.

Fragment jeho projevu si dovolím – pokud ne přímo odcitovat – tak alespoň čtenáři zprostředkovaně přiblížit: „Now, If you ha-have been an inva-inva-invading force, and you would ma-manage by some mi-miracle to get to this point you would pro-probably never rea – rea – realize why this g-gate is still open. You would think the Normans fo-forgot it, or it got s-stuck. Then you, as an inva-invading force  would wa-walk right into their t-trap, the gate would s-shut behind y-you and hidden fo-forces would attack you, because No- Normans were very skilled in war-warfare, they al – always had a p-plan B, and expe-expected the worst.“ Dle vyprávění Tommyho se Cahir Castle skutečně nedal pokořit ztečí. A proto jeho posádka poprvé kapitulovala až v roce 1599, kdy na tento hrad tři dny střílel Robert Devereux, Earl of Essex – pohůnek Alžběty I. Jo, a to nejdůležitější jsem vlastně neřekl – ty tři dny střelby byly střelbou z děl, a obránci mohli být skutečně neobyčejně mazaní a znát tento hrad jako své boty, ale když po vás ten nelida metá koule z kanónů, proti tomu se brání fakt blbě. Každopádně Běta asi platila nevalně, protože o pár let později se milý Bob z Essexu zapojil do spiknutí proti ní, to bylo odhaleno, a on zakokrhal na popravčím špalku. Mimochodem některé dělové koule nyní tvoří nedílnou výzdobu hradu. Těžko říci, jestli se zakously do hradeb nebo tam byly takto naaranžovány.

Tommy byl fakt dobrej. Celý jeho povídání zabralo 45 minut a ani minutu jsme se s ním nenudili. Mimochodem v hlavní hale Cahir Castle je paroží tvora, který je dávno vyhynulej a jmenoval se Irish great Elk. Rozpětí paroží bylo vskutku olbřímí, nic podobného jsem nikdy neviděl. Po prohlídce Cahir Castle jsme ještě navštívili místní park a následně přejíždíme do Cashel Lodge camping park, tedy kemp v městečku Cashel (čti Kašel. Ne vážně si nedělám prdel, čti Kašel!) Kemp je sice maličký, ale to nám nevadí, naopak. Zdejší šéf je navíc mnohem příjemnější, než byl ten předchozí, a jako nečekaný bonus jsou tu sprchy zdarma.Při už bůhvíkolikátém stavění stanu pronese Any hlášku, která rychle zlidověla: Tenhle kolík je křivej jako Klaus mladší. Napříště zazní věci jako „Toho mladšího sem nedávej“ nebo „ Tak tenhle je teda nejmladší.“ a i při této nutné, ale nudné práci si nalezneme nějakou zábavu.Naši radost trochu kalí fakt, že jsme chtěli stihnout ještě ruiny velkého opatství poblíž – Cashel Rock. Ale co myslíte, opět je otevírací doba v průvodci jiná, než ve skutečnosti, a Tom to nelibě komentuje, ale už se nedá nic dělat. Rozhodneme se, že si dáme alespoň něco dobrého k večeři. Poučeni nejistým výsledkem návštěvy restaurace bez rezervace, volá Tom na nějakou doporučovanou hospodu, o které pěje nepostradatelný průvodce četné chvalozpěvy.Ovšem začíná opět typický scenář. Irové zarputile odmítají naše peníze. Mají plno. Jak to bude za hodinu? To nevědí. Můžeme zkusit přijít a zeptat se. Já nikdy nepochopil, co je za problém hodit rezervaci na první stůl, jehož hosté se zvednou a odejdou. Že by taková situace za celou hodinu nenastala, to se mi snad ani nechce věřit, pokud se samozřejmě nejedná o soukromou akci.

Neochotně žvýkáme toto vysvětlení a přemýšlíme, jestli budeme vůbec dnes žvýkat něco jiného, třeba nějakou večeři, nebo tak, ale hele, Cashel je relativně velký město a pro jedno kvítí slunce nezasvítí, no ne? To město má 4,5 tisíce obyvatel, tak si prostě najdeme jinou knajpu. Přesto ale po ubytování vyrážíme jako první k podniku, který námi zhrdl a utěšujeme se narativem: „Řekli, ať se zeptáme, tak se zeptáme, pokus nás nic nestojí!“  Vchod podniku je samozřejmě obsypán všemi možnými medailemi od Brittany a Mandy, a pak ještě od Johna, Patricka a Uriáše. Jak jsem psal ve třetím díle, medailemi se zde vůbec nešetří. Ano, je to tento na obrázku. Vstupujeme dovnitř. U baru žádný zákazník, kolem spousta volných stolů. Za barem dva ogárci ležérně leští sklenice. Tohle ani nevypadá jako otevřená hospoda, přesto nám jeden pečlivý leštič řekne, že mají prostě plno. Kdy bude volný stůl? To neví. Ale prý máme jít o tři ulice vedle, tam je taky dobrá restaurace s podobným sortimentem jako jejich vlastní podnik.

Rozpačitě poděkujeme a přesouváme se na doporučenou adresu. Zde je naopak velice rušno. Tom musí čekat u nějaké cedule ve stylu: „postavte se tu a hned se vám budeme věnovat“ Irské hned je dobrých sedm minut. Mezitím se za ním utvoří štrůdl. Někteří lidé štrůdl ignorují, ignorují i ceduli, a jdou si prostě sednout – nicméně to jsou ti šťastní lidé s rezervací. Po sedmi minutách je nad naším triem vynesen nemilosrdný verdikt: Máme taky plno. Další doporučení nedostaneme.

Demoralizovaně pochodujeme Cashelem a zkoušíme dál.  Někde mají už zavřeno. Jinde dávají jenom obědy, večeře ne. Je zde několik podniků, kde pro jistotu nevaří vůbec. V tomto městě duchů dokonce nalézáme podnik duchů – vejdeme dovnitř a není tam absolutně nikdo, ani výčepní, ač je otevřeno. Nejdřív jsme si mysleli na nějaké křupavé pečené jehněčí, žel po každém dalším fiasku se naše očekávání zmenšuje. Nikdy v životě jsem nevlezl do tolika restaurací za tak krátkou časovou jednotku. Nicméně každá další návštěva se rovná jen dalšímu zklamání.

Ještě pořád je tu tahleta indická restaurace… nadhodí někdo z nás, ale je ostatními dvěma přesvědčen, že si přece nebudeme dávat v Irsku indickou kuchyni, kvůli tomu jsme sem přece nepřijeli, dobrou dělají i na Palmovce. Jsme tak neuvěřitelně zoufalí, že dokonce zkoušíme POTŘETÍ ten podnik s osamělou dvojicí leštičů sklenic!

Jsme opět ujištěni, že je natřískáno a kromě této standardní odpovědi ještě obdržíme dvojmo pátravých pohledů, zdali nám nešplouchá na maják a proč jsme zahodili veškerou lidskou důstojnost a napotřetí se tu jako malomocenstvím stižení hrbatí žebráci poníženě plazíme k honosnému panství, kde na nás už dvakrát pustili psy. Mimochodem i po hodině tito dva ogárci stojí na místě a šudlají utěrkou sklenici. Klidně bych se vsadil, že je to stále ta stejná jako na začátku, jen aby to vypadalo, že něco dělají. Kde je teda ta přeplněná putyka?Máme dost sil už jen na to, abychom byli nasraný a unisono nadávali na pitomej Cashel, kterej má skutečně pouze dvě funkční hospody, kde večer dávají jídlo. Jsme rezignovaní. Naprosto rezignovaní a hladoví, a v tomto zbědovaném stavu nakonec bereme zavděk i indickou restaurací, protože poslední varianta je Mekáč kilometr odtud a TAK zoufalí ještě nejsme.

V indické restauraci jsou obsazené dva stoly a pro místního mouřenína konečně nejsme obtížný hmyz, který je potřeba odehnat. Kromě nás je zde menší rodinka a pak takový namistrovaný nabíječ a osoba pravděpodobně ženského pohlaví, kterou Any ocejchuje textem písně Xindla – X „Jsem samej plastik a připravená na styk.“ Okej, je to pokrytecký, protože o těch lidech nic nevíme, ale hele, jsme fakt hladový a nenaložený, jo?!

Irská Indie je velice podobná té české. Tím vůbec nechci říct, že je špatná. Každý si dáváme jiný předkrm a ještě předtím nám přinesou takovou placičku a několik omáček. Placička je velice tenká a křupavá. Zatímco si na placičku pokládám různé dipy, tato neunese muší váhu pokládané hmoty a rozlomí se vejpůl. Samozřejmě ta namazaná půlka udělá backflip a přistane mi na stehně, fleky věrně kopírují rozestavení omáček na placce, až to vypadá jako nějaké zatracené umělecké dílo, ale je to jenom zatracená smůla.Na jehněčí maso přeci jenom dojde, ale asi trochu jinak, než jsme prve zamýšleli. Dáváme si ovečku a kuře v různých omáčkách. Any si dá Vindaloo. Je jemně upozorněn na zvýšenou pálivost inzerované krmě, ale přezíravě mávne rukou, že to nebude problém. Rovněž jsme opakovaně dotazováni, jestli k tomu nechceme objednat rýži, jelikož si dáváme placičky s cibulí, jiné s česnekem a další s chilli. Já si prozřetelně dávám něco nepálivého, protože mi po tom bývá občas druhý den fest zle, a nechtěl bych se stát kotvou pro své druhy. Any si nabere mňamku z talíře a s plnou pusou šťastně prohlásí: „To není tak hrozný!“

Jenže pálivost toho jídla se ukazuje jako kumulativní. Tedy pokaždé, když si Any dá další sousto, je to jako kdyby přiložil do kotle. Pálí to stále víc a víc, a Any, zvláště poté, co to neprozřetelně zají placičkou s chilli, urychleně mění názor na rýži a expresně jednu objednává. Začíná se potit a k předchozím sebejistým výrokům se náhle nehlásí. První rýže je v tahu a Any má v hubě stále dračí plamen. Objednáváme tedy druhou. Nakonec se s tím čestně porve a tu tekutou lávu převlečenou za jídlo dojí, nicméně už nikdy nebude dělat haura, a brát na lehkou váhu dobře míněné varování indického rádži, tím jsem si jist.

Vracíme se domů nočním Cashelem, který se na nás vykašlal. Pokud se chcete někde najíst a nemáte rezervace, Cashel je místo, kterému se vyhněte. Nebo běžte na Indii – zachránili nás, tak co bych je nepodpořil vlídným slovem. Ale bacha na to Vindaloo, jo?

Tohle byl sedmý díl z desetidílné série o Irsku. Když mi k tomu něco povíte nebo napíšete, budu určitě rád. Tak zase příští týden!