Babička mi před pár týdny radostně oznámila, že půjčila moji sbírku poezie jedné mladé pečovatelce a že tu to dojalo k slzám. Já od přírody nedůvěřivý skeptik, tázal jsem se několikrát, zdali pak projevené slzy spíše nereflektovaly nevalné kvality zapůjčeného dílka. Byl jsem ujištěn, že tomu tak není. Dodal jsem si tedy odvahy a… přinesl DALŠÍ básničky babičce, s tím ať ji to předá, když se jí teda líbily ty předchozí.

Dnes byla babička ve velice povznesené náladě, což jí umožnilo se do mě opět živelně pustit za absenci dvou věcí, co by měl mít „každý správný mladý gentleman“ auto a ženu. Tyto naše rozmluvy jsou velice zábavné, kdy se babička neklidné vrtí na vozíku a přednáší o tom, jak „vždycky měla nějakého chlapa, protože ho prostě potřebovala“ Babička je velice přímočará a upřímná žena, takže když se jí bezelstně zeptáte, na co tak důležitého a zásadního v jejím životě potřebovala muže, když dceru už měla a byla vdovou, bez mrknutí oka odpoví i nyní v jejím požehnaném věku: K sexu přece!

Trpělivě jsem se ji snažil vysvětlit, že potřeby a priority jednotlivce jsou naprosto subjektivní a individuální, a že hodnotový žebříček každého člověka se skládá z naprosto odlišných pojmů. Nato jsem byl šmahem ocejchován jako „nenormální“

Otázal jsem se jí tedy, jestli předala básničky moji potenciální začínající fanynce, když tak mocí mermo chce, abych se s někým seznamoval. Stará dáma nasadila pochmurný úsměv a konverzačním tónem mi oznámila, že nikoliv, jelikož ona sama je shledala příliš „dekadentními“

Tak sakra, někdo kdo dupe na jiskry, by si neměl stěžovat, že je mu furt zima!