Rozhodně nejstarší báseň z celé této sbírky a jediná veřejně publikovatelná z období post – středoškolské poezie, která optimismem dvakrát nehýřila.

---

 

 

Pomník

 

Na zelené trávě

Pomník lidmi zpustošený

Po někdejší slávě

Klečí zde postava ženy

 

Tělo má z mramoru

Oči plné smutku

Upírá zrak nahoru

Působivé, vskutku

 

Pochodeň vyhaslou v pravé ruce třímá

Počmáraná, zneuctěná, přesto s hlavou zpříma

Pod ní leží nápis zašlý:

„Ti, kdož toto místo našli,

Vzpomeňte na časy, kdy dvacet let Vám bylo

Když svět byl ještě barevný a jak krásně se Vám žilo“

 

Vraceje se domů sám,

Zahloubaný… přemítám

Proč lidé tvoří pomníky ze žuly?

Pro padlé vojíny, pro vládce, pro nuly

Proč nikdo nestaví své lásce mohylu?

Jako tichou vzpomínku na jednu idylu