Ahoj čuníci,
Je to pár měsíců, co jsem zde inzeroval recenzi na hru Ghost of Tsushima. Z této hry si odnáším velice pozitivní dojmy a právě proto se zájmem sleduji oznámení, že v Srpnu vychází tzv. „Directors Cut.“
Tento název se používá tehdy, kdy se vývojáři rozhodnou celou hru ještě o kus vylepšit, přidat do ní nové prvky, a nakonec prohlásit, že teď už je to teda fakt jako hotový. Někdy se používá název „Definitive Edition“ Obojí znamená totéž – je to něco mezi přídavkem a regulérním datadiskem. No a teď jde právě o kumšt poznat, jestli vás milí filutové chtějí naklobásit na lejno s velkou červenou mašlí, nebo jestli řečený přídavek skutečně stojí za to, abyste jim nalili další kešeně.
Bohužel v dnešní době se v herním průmyslu peněží každá blbost – od nové přidané postavy, přes zbraně či vybavení, až po nějaký mizerný bezcenný kostým. Nenažrané herní společnosti se rozhodně neostýchají přikvačit s nataženou dlaní pokaždé, kdy vypotí i tu nejinsignifikantnější pitomost.
Ghost mě fakt bavil, tak si říkám, že zrovna jim tu šanci dám. Hra představuje celý nový ostrov jménem Iki, který je pro každého poctivého samuraje velké nou nou, jelikož tam hnízdí různí lapkové, rejdaři a bukanýři, a když se je váš tatík Kazumasa Sakai před patnácti lety rozhodl zpacifikovat, moc to nedopadlo a potupně tam zakokrhal doslova Jinovi před očima.
Jenže jak již víme z původní hry – jeho synek a ústřední protagonista Jin Sakai se moc nepotatil, samurajování zase tolik nežere, a dokáže se uchýlit i k nečestným taktikám, pokud to povede k vyprášení rozpínavých mongolů z jeho ostrova. Koneckonců, nezbední mongolíci taky nehrají zrovna fér. Jin by se na Iki klidně i vybodl, ale usídlil se tam specifický mongolský kmen, který si libuje v šamanismu a vaření různejch halucinačních utrejchů, a tím ovládá místní populaci. Vzorek týhle dobroty se dostal i na Tsushimu, a Jinovi dochází, že jestli těmhle šamanskejm fetkám nezatne tipec, bude za chvíli celá Tsushima v jednom velkým drogovým rauši.
Nicméně jméno Sakai je na Iki stejně populární, jako Hitler v Izraeli, a tak musí cestovat inkognito, jako „Jin z Yarikawy.“ Hlavní záporačka je taková mongolská babka kořenářka, a samozřejmě hned ze startu Jina lapne a naleje mu do chřtánu tu svoji celebrovanou mňamku, takže každou chvíli vidí a slyší bludy – buď jsou to scény z minulosti – a zde je bezva, že to reflektuje vaše rozhodnutí v původní hře – nebo se mu ta stará rachejtle vysmívá. „Ó Jine, ty jsi klesl tak nízko, a paktuješ se s vrahy svého otce, co by na to asi řekl, hm?“
Protože ano, abyste porazili mongoly, kteří gastronomii představili lysohlávky, budete potřebovat parťáky, a zrovna tady platí heslo „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ dvojnásob. Jenže místní rejdaři chovají samuraje ve velké nelásce, a to ještě ani nevědí, že Jin je z prokletého klanu Sakai, který to tady před patnácti lety jako fakt kardinálně dokaličil.
O příběhu nic víc psát nebudu, protože chci, abyste si to zahráli. Přejdeme k dalším novým přídavkům: Každý správný datadisk, nebo i věc, která si hraje na datadisk, vyvalí nové nepřátele, protože bojůvky s těmi starými už se přejedly. Šamanský kmen mongolů tedy musí logicky představit šamany, což jsou zabukači v zadní linii mongolských šiků, kteří svým kvílením podporují válečníky. Ostatní mongolové jsou pak silnější, hbitější a hlavně odolnější – tedy je nesmysl svádět nerovný boj s chumlem namistrovaných holomků, ale musíte rychle najít, kde se ukrývá ten kvičící kulišák a dát mu rychle po čuni, aby jeho druhové ve zbrani zase opuchli a boj s nimi se stal snesitelnějším.
Druhý typ protivníka je universal soldier. V Ghost of Tsushima hrají velkou roli postoje – když vidíte, s jakým protivníkem se chystáte změřit síly, je třeba se přepnout do vhodného postoje – něco jiného platí na mečaříky, štítonoše, kopiníky nebo valibuky – a špatně zvolený postoj jim věru mnoho chmur ( tím méně usekaných končetin) nepůsobí. Jenže zatímco zlolajníci na Tsushimě dostali zle nasekáno, jejich žlutí šamanští souvěrci mají pod čepicí a někteří z nich si do boje přinášejí více zbraní, které dokáží rychle vyměňovat – dva krátké meče, zahnutou šavličku se štítem nebo halapartnu. Jin se tedy musí vychytralým oponentům přizpůsobovat, jinak spláče nad vejdělkem.
No, i když né tak docela. Jelikož jsem ostrov Iki začal hrát po dokončení celé původní hry, měl jsem k ruce početný arzenál různých vychytávek, takže jakmile mě tito filutové začali otravovat s jejich pokročilými bojovými taktikami, chytli šurikeny do krčku, bombu do kožichu, výbušný šíp, otrávenou šipku, nebo kouřový granát sloužící k vyvolání mlhy, ve které je následně zbaběle podřežu. Jenže pro toho, kdo se vrhne na ostrov Iki hned po dohrání první provincie v původní hře (což je cca 1/3) to bude mnohem větší výzva, jelikož nebude disponovat tolika možnostmi, jak otravné universály sprovodit ze světa.
Kromě nové příběhové linky nabízí hra i několik vedlejších úkolů, které jsou často opět velice pochmurné. Například mongolíci přepadnou jednu vesnici, kde unesou představeného mnicha a manžela jedné nebohé Japonce, která má navíc jen jednu ruku (courtesy of your dear departed father and his ruthless invasion) a samozřejmě stihnete zachránit jen jednoho.
Říkám si chudák ženská, už si toho vytrpěla až až, a když ji někdo pojal za nevěstu i s jednou rukou, tak toho musím zachránit! Starosta – mnich tedy zakokrhal, ale manžela se mi podařilo spasit. Jaké však bylo moje překvapení, když později projíždím tou oblastí, a tam manžel pláče nad několika hroby… Dozvídám se, že smrt mnicha znamenala pro vesnici absolutní pohromu, jelikož pro ně zajišťoval jídlo, tedy všichni buď prchli za lepším, nebo umřeli hlady – a samozřejmě v jednom hrobě leží jednoručka, a ve druhém, aby toho nebylo málo, jejich společné děcko. No že jsem se na to…
Jin rovněž dostává do vínku novou mechaniku – nyní můžete s koněm přejít do trysku a srážet nešťastné mongolíky jako kuželky, což je zábavné i efektivní. Samozřejmě to nejde dělat donekonečna, ale při zahájení potyčky je to super výhoda. Koník rovněž v tomto přídavku dostává brnění a sedlové brašny, což je další kvalitní vylepšení – kolikrát mě hnětlo, že nemůžu něco sebrat, protože už toho mám moc, a za pět minut to stejnak vyplácám a nemám zase nic. Nyní má oř svůj vlastní inventář, a ačkoliv u sebe mohu nosit stále stejné množství věcí, můžu si v případě nedostatku vybrat další ze sedlových brašen. Tohle byl skutečně povedený zlepšovák.
Ostrov Iki rovněž oplývá starými i novými aktivitami, kterými můžete vyplnit čas mezi decimací nešťastných mongolů. Sbírání barevných pouzder na katanu, skládání nesmyslných haiku, či sekání bambusů už tady bylo, ale nově zde máte „zvířecí útočiště“ kde hrajete opičkám, kočičkám nebo srnkám na píšťalku, a když zvířátka ocení Jinovu hudební produkci, dostanete charm. Další aktivitou jsou památná místa invaze patnáct let zpátky, kde Jin, ještě jako malý čuník, doprovázel svého namistrovaného fogyho.
Zde se ukazuje, že fotřisko nebyl žádný dobrodinec a sekal odbojné obyvatele hlava nehlava, a když někdo ukrýval bandity, jel v tom taky a žádný sraní s nima. Skrz tyto flashbacky je lépe popsán vztah otce a syna, a vlastně se dozvídáte, kdo váš otec ve skutečnosti byl a jaké hodnoty zastával, protože v původní hře je pouze několikrát ukázáno, jak se krví zbrocený taťulda zmítá ve sněhu, než dostane od bandity ránu z milosti.
Věcí, která iniciuje dvojité kurděje byl tzv. „archery contest“ – střílení lampionků na čas. Hra vás ocení podle toho, jak rychle těch šest nebo kolik důmyslně rozmístěných lampionů dokážete sundat. Zlatá placka je za sedm vteřin, stříbro berete za 15, a na bronz je třeba to stihnout do 22s. Často mám co dělat s dosažením alespoň na tu poslední variantu. Absolutně nechápu, kdo to na playstationu s ovladačem může stihnout pod sedm vteřin. Podle mě je to nemožné. S myší a klávesnicí budiž… ale bez toho? Nevím, kdo vymýšlel ty šibeniční časy, ale měl by se dostat do kontaktu s realitou, tohle bylo úplně mimo – naštěstí se opět jedná o vylepšení nějakého charmu, tedy ve výsledku o nic nepřicházíte.
Další vypečeností jsou takové oltáře, kde musíte udělat jednu naprosto konkrétní věc, a „napovědět“ vám mají slova na pergamenu před ním. Takže se omlouvám, že z
„The first green of spring
sickens to black, decaying,
plagued by blood and beast.
Hunter, reject death’s allure.
Prepare to duel man’s frailty.“
jsem skutečně nepochopil, že si mám obléci Kensei Armor, následně si skokem z výšky způsobit zranění, které hned vyléčím. Nevím, tohle dělal stejný člověk, který vymýšlel časy u lukostřelecké soutěže. Naštěstí existuje internet, takže jakmile na to nepřijdu do pěti minut, odmítám s tím dále ztrácet čas a odpověď si zbaběle vygooglím.
Tohle jsou nicméně jediné výtky, které vůči tomuto přídavku mám. Hra nabízí dalších cca dvacet hodin zábavy (teda pokud chcete splnit úplně vše, co se zde splnit dá) prostředí je furt krásný, příběh slušnej, mongolská fetbabka jest zajímavou antagonistkou, bílá místa ze vztahu mezi otcem a synem jsou zaplněna, noví nepřátelé, nové úkoly, nové kratochvíle, nová mechanika… já od toho dostal, co jsem chtěl, tedy nelituji a doporučuji.
Pokud vás bavil původní Ghost of Tsushima, myslím si, že vás bude bavit i tohle, a za pětistovku slušnej deal. Pokud jste Ghost of Tsushima nehráli vůbec, autoři se rozhodli přidat ještě jeden důvod, proč to zkusit právě nyní.
Jelikož mám ještě měsíc, než vyjde remasterovaný druhý Diablo, přemýšlím, že si to dám ještě jednou od začátku, abych měl ty sedlový brašny a koňskej útok už po první třetině původní kampaně, ono teď stejně není moc co kloudnýho hrát. 