Uslyšel těžké dunění, opakující se v pravidelných časových periodách. Robustní dubové dveře se otřásaly. Tu a tam odpadla ozdobná lebka, která na nich byla připevněna. Za masivními vraty slyšel tlumené hlasy. Některé z nich dokonce poznával.

Nu dobra tedy, měli tu drzost a přišli až sem. Přišli vyzvat samotnou Smrt na poslední zápas. Roztáhl rozpraskané rty do něčeho, co vzdáleně připomínalo úsměv. Klečel na jednom koleni, opřen pouze o svoji zbraň, svého jediného přítele a rádce. Očí měl stále zavřené a naslouchal dunění těžkého válečného beranidla a autoritativním pokynům.

 

Dveře se rozletěly dokořán a invazní armáda hrdinů se jimi prohnala jako příliv. Cítil jejich hněv. Cítil jejich nenávist. Jejich emoce jsou jeho největším spojencem. Ovládnou jejich těla, a on si potom podrobí jejich duše. Tohle už tu bylo spoustukrát, a bude se to opět opakovat. Věděl, že ho neporazí… Byl si sám sebou tak dokonale…jistý. A i kdyby, i kdyby se stal nějaký zázrak, on nemůže prohrát. Ještě jsou tu oni. Cítil tu jistotu stejně jako člověk, jenž skoupí všechny dostupné tikety, jen aby vyhrál padesátimilionový jackpot. Lich King konečně otevřel oči a pozvedl svoji legendární čepel, aby proklál hrdlo prvního hlupáka, který se přiblíží moc blízko.

Uplynuly tři hodiny. Lích King zažíval pocity, které pro něj byly docela… nové. Tak například cítil, jak mu prostřednictvím četných ran z těla uniká život. Ta skutečnost pro něj byla naprosto ohromující. Vůbec si nepřipouštěl možnost selhání. Frostmourne ležel vedle něj roztříštěný na kousíčky, o kterých by mohl kdokoliv inklinující k černému humoru prohlásit, že vypadají jako rampouchy. Hrdinové celého Azerothu se kolem něj shromáždili v těsném a neustále se přibližujícím kruhu. Každý se zdráhal zasadit poslední ránu. Lich King byl sice poražen, ale stále ještě živý natolik, aby na svého vraha mohl seslat nějakou odpornou kletbu.

Jen jediný člověk našel dost odvahy, aby přišel co nejblíže k němu. Lich King nyní viděl svůj odraz v jeho zářícím meči jménem Ashbringer. Tirion Fordring se pochmurně usmál.

„Je konec Arthasi. Prohráls.“ Oslovený se z posledních sil křečovitě zašklebil a nasadil výraz člověka, který sice ví, že z tohoto živ nevyvázne, ale stále má svůj opasek plný granátů, a v ruce tlačítko k jejich odjištění. Chrchlavě se zasmál. „Konec Fordringu? Tohle je teprve začátek… Vašeho konce“ Fordring se pochybovačně otočil na Jainu Proudmoore, vládkyni Theramoru a ženu, která rozuměla Arthasovi asi nejvíce, ještě před tím, než se stal Lich Kingem. Jaina pohodila hlavou, což velmi pravděpodobně znamenalo, že je toho názoru, že Arthas blouzní ve smrtelných křečích. Zvedl se vítr a na mrazivé podlaze se začal črtat jakýsi podivný obrázek. Arthas se začal pomalu, bublavě smát.

Hrdinové Aliance se po sobě nechápavě dívali. Mezi nimi a Arthasem se rýsoval zářící modrou barvou jakýsi podivný předmět. Z velké dálky se začal ozývat nesouvislý chór bujarých hlasů. Tenká modrá linka konečně zmizela. Tajemný předmět byl nyní kompletní. Varian Wrynn, král Aliance, se na obrázek štítivé zadíval. Ví někdo, co je tohle za divnou věc?

Muradin Bronzebeard, trpaslík, si proklestil cestu mezi ostatními, aby se taktéž podíval, co způsobilo takové pozdvižení. Potom zalapal po dechu… To…to… je… tuplák!

Hlasy se přibližovaly. Nyní byly slyšet velmi zřetelně. Všechny do jednoho zpívaly jakousi tuctovou odrhovačku. „Čtyřííí kóóóně vééé dvóóóóřééé, žááádnej s nima néééóóóřééé, cááárááá rarara cáááárááá rarara žádnej s nima ne-o-ře!“ Varianovi vypadl meč z ruky a někdo za ním se rozplakal. Slyšeli o nich všichni. Jenže každý je bral jako mýtus. Legendu. Něco, s čím se nikdy nesetkají. Říkalo se o nich, že nejsou nativně zlí. Ten, kdo chce být skutečně zlý, musí se tomu věnovat, obětovat tomu celý svůj život. Oni brali zlo jako svůj koníček. Někdo rád vyšívá, někdo si libuje ve skládání origami, oni byli zlí, protože je to prostě bavilo. Svým způsobem to bylo o to horší. Říkalo se o nich, že cestuji mezi světy a na každém páchají špatnosti, o kterých pak s hrdostí a pýchou v hlase mluví při svých stejně četných jako nezřízených pitkách. To byli oni. Sons of Liberty.

Tirion se otočil na shromážděnou jednotku. „Ještě jsme nevyhráli… všichni připravit k boji!“ ozval se kovový zvuk vytahovaných zbraní rozličného původu, délky a velikosti. „Zaujmout obranné postavení!“ zařval Tirion a všichni ustoupili tři kroky od tajemného znamení a semkli se k sobě jako štěňata v třeskuté zimě.

„Óooořééé s nima Pééépííčééék, máááá véélikééj knéédlííčéék, cááárááá rarara cáááárááá rarara mááá velikej kne-dlí-ček! Nebyla to kdovíjak úderná hymna, ale několika vojákům Aliance se při ní podivným způsobem svíralo srdce. Všichni stáli a čekali. Kromě tlumeného smíchu umírajícího Lich Kinga, bylo slyšet, jak někdo ve třetí řadě obranné formace strachy zvrací.

Náhle svět vybuchl a všichni byli oslepeni zářícím světlem. Do místnosti se zhmotnilo odhadem dvacet postav. První věta, která protnula všeobjímající ticho stejně prudce jako diamantový vrták hedvábí, zněla: „Kolik tady stojí pivo?“ Visas si povzdechla. Víš Buríto, oni tady asi pivo netočí…“ Obrovitý orkský válečník Cerberos, kterému přátelé familiárně říkali Buríto, si znechuceně odplivl. „Himlhergot, tak už mi ukažte, koho mám vykuchat jak vánočního kapra – hlavně, ať už je to za náma!“

Zděšené zraky Alianční armády klouzaly z jedné postavičky na druhou. Některé z nich byly notoricky známé pro svoji špatnost. Byla tady Pride, vůdkyně celé gildy, malá blonďatá kouzelnice s bohatě vyřezávanou mágskou holí a samolibým, neproniknutelným výrazem. Hned vedle ní stala Visas, její pravá ruka a nejbližší přítel. Už jen tahle dvojka vzbuzovala oprávněný respekt. Jenže tady bylo i spousta ostatních. Ze soláckého mage squadu nechyběla ani Psýché, sadistická černovláska s rajcovním culíkem, dvojice více mrtvých než živých kouzelníků Drek a Ryuzaky, vytáhlý bloodelf Raistlin, mezi přáteli důvěrně oslovovaný „Raspo“ stejně jako maskot gildy, legendární Rojko, jehož někteří z ostatních členů podezřívali, jestli to není první příslušník mužského pohlaví, jenž trpí celoměsíční menstruací.

Vedle něj stál Morče, a svými čtveráckými kukadly rozverně scanoval své budoucí obětí. Byli zde i olbřímí taurenští válečníci Sheesha a Proxy, kterému za zády stala jeho věrná láska, paladinka Saphirka. To velké chlupaté co tiše vrčelo, byl Gotrýsek, obrovitá šelma která s gustem a ze zálohy dorážela oslabené protivníky na četných bojištích. Kousek od něj stála Myrdin, paladinka ženského pohlaví, o které se vedly zkazky, že byla kdysi mužem.

Vedle ní se zjevil Milrinon, enigmatický paladin, o kterém bylo známo, že se umí zneviditelňovat. Ani někteří ze členů gildy neznali jeho skutečný původ, jenž byl pro mnohé zahalen tajemstvím. Byl tu také obrovský ogr, což bylo jedno z momentálních přestrojení šamana Garfielda. Soláci se nikdy nestarali moc o obranu, proto jediní dva priesti zde byli Gy a Aperion, oba příslušníci stejné rasy jako nemrtvá dvojice mágů.

Vepředu stal Enwar, o němž se říkalo, že jako jediný z celé této povedené sebranky disponuje určitými morálními zásadami, a tím zvedá průměr celé gildy v tomto ohledu ze záporných čísel alespoň na nulu. Celou plejádu existencí podivných ras a tvarů uzavírala pro někoho sovička, pro jiné kuře nebo kukačka jménem Kanec.

Tirion byl první, jenž se vzpamatoval. Snažil se, aby se mu hlas netřásl, když komisně pronesl: „Kdo jste, a jaké je Vaše poslání zde?“

Visas se na něj podívala s pramalým zájmem. „No, poslyš panáčku plecháčku, my Vám prostě nemůžeme dovolit zabít tady toho klacíka… Tirionovi poklesla čelist. „Ale vždyť to je Lich King, krystalická personifikace všeho zla, bytost zodpovědná za smrt tisíců a utrpení statisíců!!!“ Pár soláků se uchechtlo. Visas znuděně zívla a zapálila si cígo.

Jo, to my jsme taky. Jenže minulý týden nám přišel dopis od antimonopolního úřadu. Stálo v něm, že tenhle ten váš Lich King je naše poslední konkurence napříč celým vesmírným spektrem, a pokud dovolíme jeho zničení, staneme se naprostým hegemonem a monopolem v oblasti vykonávání zla, zvěrstev, špatností a jiných rozličných malifikací. Jinými slovy, budeme prostě jediná firma na trhu, a to se těm křivejm byrokratickejm bastardům nelíbí. Dokonce nám vyhrožují, že v takovémto případě budou nuceni zavřít naší gildovni hospodu- Skanzen. Poslední věta byla pronesena skutečně pohřebním tónem a pár členů gildy si zúčastněně povzdechlo.

Tirion Fordring zalapal po dechu: To mi chcete říct, že hodláte dát další tisíce životů všanc, že hodláte dát průchod pokračujícímu utrpení, a bránit tuto skrz naskrz prohnilou bytost? Jen proto, aby Vám nezavřeli hloupou putyku, kterých jsou v okolí stovky?“ v jeho hlase se mísil vztek s odevzdanou beznadějí. Jeho projev však měl na členy gildy Sons of Liberty stejný účinek, jako kdyby hovořil Martin Luther King k příslušníkům Kuklux klanu.

„Jo, plechovej kámo, už to tak nějak vypadá“ Visas dokouřila a cigareta se zasyčením spadla na mrazivou podlahu.

Tirionův hlas se třásl. „Takže jestli to chápu dobře, my tady budeme bojovat na život a na smrt?“ „To se s námi pustíte do křížku kvůli hloupému pajzlu?!“ Chladný vzduch v celém prostranství po jeho slovech jako zázrakem ještě více ochladl. Toto byla urážka Skanzenu a ta nezůstane nepotrestána. „Ne, to si pleteš, to nebude boj na život a na smrt, ale na smrt a hm… další smrt.“ Visas se krátce zastyděla nad momentálním nedostatkem imaginace. „Každopádně všechna ta smrt bude Vaše.“ Dodala elfka rozhodně.

Opět se rozhostilo ticho. „Víte, pokud jsou tu nějací Slováci, tak ty bych prosil přednostně, ono se pak mnohem lépe bojuje, když víte, že všichni opoziční Slováci už jsou pod drnem.“ To promluvil Morče, zarytý a zatvrzelý anti Slovák. Jeho žádost byla pronesena velmi skromným a úslužným tónem, avšak s malým ostnem, který jasně signalizoval, že pokud jeho požadavku nebude vyhověno, přestane býti Morče ten žoviální rozšafný čtverák, za kterého se vždy tak rád prezentoval.

Bylo vidět, jak někteří bojovníci Aliance (pravděpodobně Slováci) se snaží pomalu opustit místnost a projít zpátky rozraženou bránou. Najednou se obrovské dveře se zaskřípěním zabouchly a přesně zapadly do pantů. Po díře od beranidla nebylo žádné stopy. Někteří z očitých svědků by mohli přísahat, že viděli podivně se usmívajícího paladina, vteřinu před tím než zmizel ve stínech.

Skupinka hrdinů vypadala jako ozubený ježek. Píky, meče, sekyry a halapartny trčely výhružně do všech stran. Naproti tomu členové gildy Sons of Liberty působili, jako když jsou na výletě, a právě objevili malé mraveniště, a ještě se nerozhodli, jestli ho jen rozkopou, nebo rovnou zapálí. Někteří z nich si znuděně čistili zbraně, Rojko si pro sebe mumlal slovenské nadávky, a Raspo vytáhl ubrus na poker, který rozprostřel na mrazivé půdě, a začal míchat karty, zatímco Proxy a Psýché, které se taktéž říkalo Vrána, se rozhodli připojit k této bohulibé kratochvíli.

Přítomné napětí hodných hochů z Aliance by se dalo krájet a přidávat jako dezert k hlavnímu chodu, kterým byl poctivý strach. Soláci byli pozorováni ostřížím zrakem, ale nevypadalo to, že kdokoliv z nich by byl ochoten zahájit bitvu. Tirion se ohlédl na Variana, Muradina a Jainu.

Pokrčili rameny. Dobrá tedy, budou vyčkávat. Rozhodně nemá smysl se bezhlavě vrhnout do útoku. Najednou se za malým gnómským válečníkem jménem Warmík, který stál odhodlaně v první linii, zhmotnil rogue Geser a další feral druid Didymos, kteří celou dobu zůstávali skrytí. Samotná exekuce trvala velmi krátce, a Warmíkovo chladnoucí tělo dopadlo s patetickým zakvičením jeho majitele na taktéž chladnoucí zem.

Několik soláků zvedlo oči. „Kurňa, lidi, to jste nemohli počkat, až dojím?“ morousovitý Burítův hlas se odrážel jako kulečníková koule od stolu bez děr. Geser a Didymos se podívali na ostatní provinilým výrazem malého žáčka, který opět nepochopil, že guma je ke gumování, a že k jídlu jsou v okolí k nalezení mnohem vhodnější kandidáti. Tirion zděšeně sledoval, jak tělo jednoho z jeho nejlepších bojovníků s sebou plesklo na ledovou zeminu. Zachvátil ho hněv. Pořádně sevřel svůj Ashbringer a zařval: „ZA ALIANCIIII!!!“ a s železným odhodláním vykročil do útoku.

Proxy vzhlédl od partičky pokeru, a s výkřikem „ZA ŠNEKY A GÁBINYYYY“ se jako první rozběhl proti váhavě postupujícímu nepříteli. „Proxy, ty kokso, nedělej hověziny, však tu teď hrajeme poker!“ Raspo si povzdechl a zadíval se na druhého hráče. „Vrána, ať Ťa ani nenapadne teď odíst, mám popiči dobré karty!“

Boj započal. Soustředěná formace aliančního vojska se rozpadla. Pride vytáhla hůl, a instantním pyroblastem odhodila prvního z přibíhajících bojovníků. Ten vyletěl dvanáct metrů do vzduchu a s působivým „vžhůůůům“ vpadl mezi skupinku svých soukmenovců jako hořící meteorit, kde postupně vyhasl jak jeho oheň, tak jeho život. Jednomu z přítomných trpaslíků chytly vousy. „Hořím, já hořím!!!“ začal zmateně pobíhat po bojišti. Pride mrkla na Dreka. Nemrtvý mág vyslal několik dobře mířených frostboltů a ukončil jeho trápení.

Proxy se probíjel lesem nepřátelských tel. Zasazoval svým protivníkům decimační rány, avšak taky několik ran dostal. Cítil teplo vlastní krve, která putovala po jeho těle jako rudé řečiště. Cítil, jak slábne. Najednou ucítil něco nového. Léčivý dotek, tak něžný a láskyplný. Síla se mu vrátila v okamžiku pár sekund. Usekl hlavu nejbližšímu dreneji a když se ta nepovedená šmoulí napodobenina potácivě sesula k zemi, na chvilinku se otočil. Za ním stála jeho Saphirka a usmívala se na něj „Díky zlatíčko“ řekl Proxy a ponořil svoji čepel do střev nejbližšího elfa, který zakňučel bolestivou agonií.

Ryuzaky měl trable. Byl obklíčen v rohu čtyřmi po zuby ozbrojenými vazouny, kteří se k němu přibližovali se stejnou obezřetností a nevyhnutelnosti jako antoušci k psímu nalezenci. Polkl naprázdno. Najednou se za těmito hromotluky objevila kukačka Kanec a učitelsky pronesla: „Ryu, ty pako, přece se nenecháš porazit těmahle nemehlama!“ a následně vykouzlila svůj nejoblíbenější spell… Ryuzaky cítil, jak letí mrazivým vzduchem a vznáší se někde, kde už dávno není okraj. Vojáci, kteří usilovali o jeho krk, už se díky tíži svých zbraní a brnění se zoufalými výkřiky poroučeli do nekonečné hlubiny pod nimi. Ryu ale padal velmi pomalu, jelikož vyčaroval Slow Fall. „Ach jaj Kanče…řekl si pro sebe a pak zavřel oči. V jedné chvíli tam byl, pak následoval krátký záblesk a Ryu se zhmotnil vedle Raspa a Vrány, kteří stále v poklidu hráli poker. Raspo jeho přítomnost uvítal, a nesmlouvavě mu sdělil, že bude hrát s nimi místo Proxyho, který mimochodem kousek od nich zašlápl okovaným kopytem s odporným „skqviiiššššh“ malého gnóma.

Morče se procházel po bitevní vřavě, jako by se ho vůbec netýkala. Něco v jeho úsměvu však odrazovalo všechny, co by ho chtěli napadnout. Opatrně poklepával na rameno různým účastníkům boje, a omluvným tónem se jich stále dotazoval na tu jednu jedinou otázku: „Promiňte, nezlobte se, že Vás vyrušuji, ale nejste příslušníkem slovenské národnosti?“

Zatím vždy dostal zápornou odpověď, a bylo vidět, že pomalu propadá malomyslnosti a chmurám. To tu skutečně není z jeho odvěkých nepřátel na bojišti ani jediný? Zastavil se u obtloustlého dreneje se stejnou otázkou. Odpovědí mu bylo: Kérjük, azt mondod? Nem értem, egy bagoly???“ Morče se rozzářil. „Ty nejsi slovák, ty jsi MAĎAR! Tohle bude ještě lepší!“ Pak na něj naházel dotky, zkřížil si ruce na prsou a s potěchou se díval, jak jeho zmatená oběť umírá.

Tirion Fordring sledoval, jak jeho bojovníci padají k zemi jako prohnilé švestky. Ti, co přežili všechna bestiální zvěrstva, která si na ně přichystal Lich King, teď umírají jak mouchy zasažené pesticidem. Otočil se, a pozvedl Ashbringer. Vybral si jednoho mága, jenž obzvláště pečlivým způsobem decimoval jeho armádu.

Rojko byl ve svém živlu. Obklopen bojovníky nepřítele rozdával smrt, jako kdyby to byly pouťové balónky. Jeho soupeři hynuli s bublavými zvuky ve smrtelných křečích, když je zasáhla jeho magie. Rojko nikdy neopomněl doprovodit je na onen svět s nějakou šťavnatou, peprnou poznámkou: Jeho Arcane Blasty se staly jednosměrnou jízdenkou do věčných lovišť pro všechny krátkozraké hlupáky, kteří se mu připletli do cesty. „Tu máš ty kokso!“ zařval a hodil Arcane Barrage po nejbližším nepříteli, trpaslíkovi s podivně šišatou hlavou. Ten zachrčel a skácel se jak podťatý. Gnómská válečnice se na něj vrhla jako uhrovatý puberťák na porno časopis. S mečem v jedné a sekerou v druhé zběsile ťala po Rojkovi, a snažila se ho zasáhnout alespoň do výše kolen. Rojko, který předtím soustředěně řval na oba priesty, Gyho i Aperiona, aby healovali LEN a LEN jeho, se takovému útoku vysmál. „A o co ty sa tu snažíš, ty vagína nedorobení?“ Odhodil ji od sebe Blast wavem, ale než ji stihl dorazit, objevil se ze stínu Gotrek a prokousl jí hrdlo. Rojko se nadechl, že ho pořádně vyrojkuje, ale to se na něj snesl jako anděl pomsty Tirion Fordring.

Tirion zvedl zářící Ashbringer a snažil se zasáhnout Rojka, který však byl kluzký jako úhoř a jeho ráně se vyhnul. Tirion uviděl kratičký záblesk a jeho soupeř byl náhle na druhé straně. Bohužel pro něj ještě stihl vykouzlit ledovou explozi jménem Frost Nova, takže se Fordring nemohl ani pohnout. Podíval se Rojkovi do očí a uviděl smrt, zatímco jeho protivník začal vyvolávat něco neobyčejně ďábelského. Věděl, že má spoustu času.

Burito vlétl mezi tři soupeře s takovou razancí, jako titulní strana Blesku do otupělého mozku průměrného stádovitého důchodce. Vzal nejbližšího gnóma a ukousl mu hlavu. Následně s gnomím torzem omráčil druhého soupeře, elfího huntera, kterému vyrval jeho luk, a vytrhl tětivu, se kterou bestiálně uškrtil posledního z nepřátel. Hodil pohled plný naděje na Visas. Moc chtěl být pochválen. A své pochvaly se dočkal. „Dobrá práce Burito“ znalecky uznala Visas. Burito se šťastně usmál a pak sebral omráčeného huntera a ledabyle ho odhodil jako bowlingovou kouli. Hunter dopadl přesně na zelený pokerový ubrus, jedinou oázu klidu v bitevní vřavě. „Burito , ty drbo prijebaný!“ vykřikl Raspo hněvivě. „Teraz si nám pokazil celú zábavu!“

Paladin Enwar působil dojmem, že je zdejší medik. Nikoliv však pro Soláky, ale pro opoziční skupinu, která poměrně rychle ztrácela další a další hektolitry krve, končetiny a v neposlední řadě i životy. Poslední, co mnozí z umírajících vojáků Aliance viděli, byla Enwarova ustaraná tvář, a otázky typu: „Kde vás to bolí?“ Nebo omluvné konstatování: „Já se za ty naše hochy omlouvám, oni když se rozjedou, tak nevědí, kdy přestat, víte já bych jim rád domluvil, ale copak mě poslechnou? A s nesmírnou pečlivostí zatlačoval mrtvým oči.

Už celých patnáct minut trvala bitva, kterou sváděl král Aliance Varian Wrynn s enigmatickým paladinem Milrinonem. Oba byli značně posekáni, avšak Milrinon měl výhodu. Byl Solák a už ho to unavovalo. Co to znamenalo? Že další minuty už to nebude žádný férový boj. Žádné výčitky, žádná lítost. Svým štítem, který četnými a hlubokými rýhami nyní připomínal oraniště jednotného zemědělského družstva za hluboké totality, odrazil poslední útok, než se mu rozpůlil. Wrynn zamával mečem a na tváři se mu usadil vítězoslavný úsměv a vypadalo to, že se ještě dlouho nechystá odejít. Milrinon se však také usmíval. Jelikož vedle něj se pomalu začaly zhmotňovat postavy…

Kukačka Kanec a šaman Garfield se střeli na bitevním poli. Proti sobě měl každý pět uštvaných protivníků. „Co říkáš Garfe, uděláme těm šuldím hlavám centrifugu?“ Jeho kamarád ve zbrani mlčky přisvědčil. Za dalších pět vteřin proletělo deset těl rychlosti světla a narazilo do zavřených dveří trůnního sálu. Spojené síly Typhoonu a Thunderstormu zapříčinily, že to co z těch těl zbylo, se vzdáleně podobalo povidlovým buchtám po přejetí buldozerem.

Rojko si vychutnával pocit absolutního vítězství. Teď zasadí tomu nadutému hlavounovi fatální úder, a bude to ON, který o sobě bude moci tvrdit, že zabil vůdce celé Alianční invazní síly. Najednou si však všiml něčeho…zvláštního. Přestal kouzlit. Jakoby nevěřil svým očím, přišel na nicotnou vzdálenost zpátky k zmrazenému Tirionovi. Ten byl naprosto konsternován.

Setkal se už s mnohými nepřáteli. Zápasil s vícehlavými démony, jimž po useknutí hlava opět dorostla. Bojoval s nestvůrami, které když přesekl vedví, transformovala se ve dvě malé. Ale nikdy dříve se neutkal s někým jako Rojko, který teď stál před ním a s posvátnou bázni hleděl na jeho Ashbringer. Tirion mu nyní mohl setnout hlavu v jediné sekundě, byl však tak zaskočený, že jen stál na místě a nezmohl se na nic. Rojko si mumlal pro sebe, a znělo to jako jakási pochybná mantra: „Ty kokso…já to jebem… aký peckovný meč je toto…“ odhodil svoji hůl a v očích se mu náhle chtivě zablesklo: „Dáj mi ten meč! Dáj mi ten meč, Tirion ty bazmeg jebnutý, já ho chcem!!! Jebem sa v práci od rána do večera, ani poriadnu výbavu nemám, ti hlúpí a líni gilďáci mi nikdy nic neobstarají, takže si beriem tento krásný zariaci mečík.“ Při těch slovech začal rvát dokonale zaskočenému Tirionovi meč z ruky, který ho samozřejmě nechtěl pustit.

Přetahované si všimnul Morče, který se zhmotnil za Rojkem a pronesl delikátním tónem: „Víš, Rojko, protože Tě mám rád, ty malý nezbedný slovenský čtveráku, řeknu ti tajemství: mágové nemohou nosit dvouruční meče, tudíž tvoje snaha připravit tohoto gentlemana o jeho zářící zbraň se mi jeví jako zbytečná a kontraproduktivní.“ Byl to stejný tón hlasu, jaký člověk použije ve chvíli, kdy si někdo koupí kalhoty od Versaceho a sedne si na čerstvě natřenou lavičku. Rojko se pomalu otočil. „Morče… Bodaj by na Tebe rajtovala tlstá cigánská prostitutka s maďarským občanstvím a Ty by si skapal do rána!“ Morče pozvedl obočí, a opáčil se stoickým klidem: „I ty nezbedo… nemaluj Rojka na zeď!“ Následně zakouzlil na Tiriona fear a ten zmateně odběhl do davu.

Toto nebyl dobrý den pro trpaslíky. Muradin Bronzebeard sledoval, jak jsou jeho krajané likvidováni s jakýmsi zvláštním přednostním privilegiem. Tedy, hned po gnómech. Soláci se nejspíše neřídili heslem „Stejná práva pro nestejné výšky“ Jeho osobní stráž nyní bojovala s obrovským taurenským válečníkem Sheeshou, a nezdálo se, že by dosahovali výraznějších úspěchů. Vedle něj se náhle objevila Visas a zářivě se na něj usmála.

Varian Wrynn napřáhl meč k poslednímu úderu. Najednou mu meč vyletěl z ruky. Geser se na něj zaskleblil a opět zmizel ve stínech. Otočil se zpátky k Milrinonovi. Okolo něj se mezitím zhmotnil Raspo, Vrána, Drek a Ryuzaky. Wrynn začal pomalu ustupovat a nevěřícně kroutil hlavou. „Kde se tady vzali tak rychle?“ vyjekl zoufale. Milrinon jen pokrčil rameny a možná by se zatvářil provinile, kdyby seznam obličejové mimiky členů Sol tuto konkrétní zahrnoval.

„Gm spelly… smůla pašíku“ Mrkl na mágy. Všichni se najednou začali… replikovat. V mžiku zde nebyli čtyři mágové, nýbrž šestnáct. Wrynn se otočil a dal se na útěk, jenže byl chycen v kořenech. Původce kořenů se na něj přátelsky zašklebil. „Čus pako, netvař se jako Lev salónů!“ sdělil mu povzbudivě konverzačním tónem.

Muradin Bronzebeard proletěl vzduchem a zastavil se na samé hranici ledové plošiny, která důvěrně sousedila s propasti bezedné nicoty. Chtěl vstát, ale měl v celém těle polámané kosti. Visas k němu ladně došla téměř tanečním krokem. Chytla ho za vousy a přitáhla ho k sobě. Mála prasečí očka na ní krhavě zahlížela. „Já věděl, že se stane něco špatného, hned jak jsem viděl to prokleté znamení vašeho tupláku!“ vypravil ze sebe poražený trpaslík lítostivě.

Visas pokrčila rameny a poplácala ho po těch jeho. „Nojono, tos posral chlape.“ odtušila s mrazivou nevyhnutelností. Pak mu malým fireblastem zažehla vousy, dala si cigaretu do úst, a z nově vzniklého ohýnku si s gustem zapálila cígo. „Dobrý, už můžeš…“ řekla a podívala se jakoby za trpaslíka, kde přeci nikdo nestal… Pak se otočila a odešla. Muradin si mezitím začal hasit vousy, takže si ani nevšiml, že se za ním zhmotnil Geser a jedním trhnutím ho shodil do propasti. Rozšklebený jidášský nemrtvý obličejík, který se velmi rychle vzdaloval, a kostnatá mávající ručka, byla poslední vzpomínka Muradina Bronzebearda, předtím než ho temnota neúprosně pohltila.

Otrávený a rozmrzelý Rojko procházel bitevním polem a občas někoho ledabyle usmažil. Chtěl meč a zase má kulové. Navíc dostal pekelnou chuť na halušky s brynzou, a nikde tady žádné nejsou. Ještě ke všemu se ho pořád někdo snaží zabít a už mu to nepřijde vtipné. Kolem něj proletěly tři šípy. Další dva se zabodly do něj. Rojko jadrně zaklel a obrátil se tím směrem. Vysoký elfí hunter ho měl v hledáčku a vypadalo to, že se svého cíle nevzdá alespoň do té doby, než z něj bude trčet více šípů než svíček z narozeninového dortu průměrného důchodce.

Aperion a Gy však byli neustále v pohotovosti a klejícího Rojka, který se o heal dožadoval frázemi jako „tak kua robte niečo, vy fasové krpatí!“ popřípadě „Toto že je heal? Robíte si prdel zo mňa?“ čile healovali. Odnikud se opět objevil Morče, který se potutelně uculoval. „Rojko ty štramáku, kdybys neměl za svoji půvabnou zadnici dva healery, tak by si tě tady Veverkin opět vyndal jako malého pupíka!“ Rojko se otočil k Morčeti, jenž by mohl svým zealotským snažením disciplínu „jak naštvat Rojka, a pak to udělat ještě několikrát“ procpat až na Olympijské hry. „Morče, ty bazmeg nedonošený, už ma dneska netoč, bo ti takovú jednu prijebem, že ti uletí ta Tvá imbecilná palica ako balónek nafúklý heliem ty lofas pridrbaný!“

Morče odměnil tento výlev malým úsměvem a aby alespoň ukázal na jakousi kolegialitu, s radostí nadotkoval Veverkina, za kterým se zjevil Myrdin a přidal mu Hammer of Justice, aby následně imobilizovaného Veverkina rozkrájel Sheesha gargantuovským dvouručním dranžírákem na tenké steakové plátky.

Alianční král se cítil… hloupě. Nejdříve spolu s ostatními porazili obávaného a nenáviděného Lích Kinga, a svá jména tím navždy zapsali do historie. Jenže možná nezbude nikdo, kdo by o tom co se stalo na ledovém vrcholku, mohl vyprávět. Tedy, ne že by nebyl nikdo, jelikož tahle sebranka opileckých vraždících maniaků o tom určitě někde vyprávět bude. Pravděpodobně v tom jejich mizerném Skanzenu, který zachrání před slizkými byrokraty, stejně jako zachrání mrzký život této prokleté existence, která bude dál sužovat svět Azerothu ještě dlouho po tom, co ho tito Soláci opustí.

Viděl, jak na něj soustředěně letí šestnáct frostboltů a myslel si, že je to jeho konec. Nebyl. Ten nastal o sedm celých šest desetin vteřiny později, kdy mu Enwar setnul hlavu s lítostivým povzdechem, že nemůže nečinně přihlížet této ďábelské formě pomalé tortury. Hlava Variana Wrynna, hrdého krále aliance, se odkutálela doprostřed bitevní vřavy, kde o ní zakopl Morče, jenž za tuto nepřízeň osudu promptně obvinil všechny Slováky, a v několika ostrých slovech je bezostyšně proklel.

Vládkyně Theramoru, sličná Jaina Proudmoore, už tušila, že se z tohoto podniku nedostane živá. Kdykoliv, kdy chtěla vykouzlit nějaké teleportační kouzlo, vyčarovala pouze jakési zrcadlo, které však nereflektovalo její podobiznu, nýbrž se z něho otcovsky usmíval ten tajemný solácký paladin. Nechápala to, jenže momentálně nebyl ani čas chápat něco takového.

Varian byl mrtvý a Muradin nezvěstný, pravděpodobně však také nepřežil. Nikde také neviděla Tiriona Fordringa. Když se lítostivě ohlédla na bojiště, viděla Raistlina jak si levitačním kouzlem pohrává s polomrtvým vojákem, a úmyslně naráží do podobně zubožené postavy, kterou měla ve své moci Psýché. Pravděpodobně hráli nějakou velmi zvrhlou hru, která by se dala souhrnně nazvat “Čí voják dřív“ Zhnuseně se odvrátila jen proto aby se její pohled setkal s pohledem jiného mága ženského pohlaví. Pride měla stále neproniknutelný výraz, který nedával tušit, zdá-li se Vás chystá anihilovat do podoby a tvaru játrových knedlíčků do polévky, anebo s Vámi zahájí družnou konverzaci týkající se počasí a politické situace. Jainin šestý smysl ji blahosklonně napověděl, že se bude jednat spíše o první variantu, takže v momentě kdy ona se přemisťovala z bezprostředního dosahu vůdkyně všech Soláků, byl na její původní pozici syčící kráter pozoruhodných rozměrů.

Soláci pomalu obkličovali poslední trosky spojeneckého útvaru. „Jaká rasa má nejměkčí maso?“ zavrčel Burito a z jeho slov byl cítit hlad. „Hele Burito, já bych řekl, že tenhle gnóm by nebyl k zahození. Odtušila Visas a pokračovala: „Jak ho chceš? Pořádně krvavého, propečeného, nebo zlatá střední cesta? Malého gnóma zachvátil pud sebezáchovy, který mu direktivním imperativem sdělil, že pokud ze všech tělních otvorů vyloučí určité produkty v rekordním čase, nebude sežrán. „Heeej, Burito on se Ti asi podělal a pomočil, tohle nemá cenu…“ pronesla Visas otráveně, labužník Cerberos se však nenechal zastrašit: „Budiž, alespoň bude do krku pěkně klouzat.“ Když spiklenecky mrkl na kulinářský objekt svého zájmu, Gnóm vsadil všechno na poslední kartu a pro jistotu se pozvracel.

Opodál stojící Raspo vědoucně pronesl: „pan kolega, vážně nechcem Vám do toho kecat, avšak takto upravený gnóm može chutiť podobně ako ty strašné okurky v cheeseburgeroch, dajte na má slova, na Vašom mieste by som volil toho tretieho humana zleva, nie, toho nie, ten je tučný viac ako Rojkove bágly po worldraide, myslel som toho viac nalevo, ano pan kolega, toto bude určitě chrumkavá dobrota…“ Visas se zašklebila na budoucí večeři pro hladového orka a pozvedla ruce.

Dál od nich se odehrával souboj mágů. Obě čarodějky po sobě vrhaly rozličná kouzla, jejich roucha byla opálená a tváře začouzené. Pride právě vrhla obrovskou ohnivou kouli na místo, kde stála Jaina, ta ji však odrazila do ledové zdi, která se začala pomaličku rozpouštět. Sama pak vypustila na soupeřku roj Arcane Missiles, jenž měl rychlost a potencionální míru poranění rozběsněných sršňů. Pride udělala para kotoul a vyhnula se jim. Obě čarodějky se k sobě na chvíli dostaly velmi blízko. Jelikož zásoby jejich many byly téměř vyčerpány, přišel boj na hole. Jaina se napřáhla a svoji holí uhodila Pride do tváře. Mála blood elfka se zatočila a padla na zem. Hůl ji vypadla z prstů. Když ji chtěla zvednout, zjistila, že na její holi se nachází střevíc její sokyně. Nyní působil skutečně nežádoucím dojmem.

Uprostřed hlavní skupiny soláků byl cítit zápach spáleného masa. Burito si olizoval mastné prsty. Potom si šťastné říhl a s děkovným pohledem se otočil na Raspa. „Měls pravdu Raspo, ten human skutečně lahodil mým vybíravým chuťovým papilám.“ zabručel spokojeně, dal si ruce pod hlavu a pak labužnicky přivřel oči. O kousek dál byl Morče ve svém živlu, jelikož šikanoval svázané zajatce, posledních asi dvacet bojovníků. Španělská inkvizice, ruská KGB a německé Gestapo by si mohlo posedat do prvních lavic Morčeho školy trýznění zajatců a jistě by se mnohému přiučili. „Nuže, čtveráci, ocitli jsme se to ve svízelné situaci.“ začal Morče medovým hlasem. „Jest evidentním faktem, že my jsme vítězové, a Vy jste oběti. Použiji oblíbený citát našeho guildmastera: Vítěz je vždy soudcem, poražený obžalovaným, he-he. Samozřejmě nejsme nelidové, takže se můžeme na základě racionální debaty dohodnout, koho necháme jít…“ -Morče udělal dramatickou pomlku, a kochal se světýlky naděje v očích svých zajatců- „si skočit tady do této nezbedné jámy jako posledního!“ Morče hodil na všechny samaritánský výraz člověka, jenž nezištně nabízí vilu na Tahiti a účet na švýcarském kontě lidem, kteří si to ale vůbec nezaslouží, naproti tomu naděje přítomných vězňů se v mžiku rozložila jako obnošená ledvinka z gepardí kůže po styku s H2o v kapalném skupenství.

„Samozřejmě, pokud jsou tu ještě nějací Slováci!“ rozváděl Morče svoji myšlenku dál „bude jim poskytnuto neodkladné privilegium v této věci, a díky společenskému pokroku, jenž v některých případech dovoluje asistovanou eutanazii, se rád zhostím této role a přijmu tuto odpovědnost ve věci doprovodu jakéhokoliv Slováka až na okraj této laškovně vypadající propasti“ Morče blahosklonně sepjal prsty a zapraskal klouby. „Toto je vlastně služba, když povážíte, že všichni ostatní budete němými svědky tragikomické divadelní hry „Hoď alíka přes útes“ která se zajisté dočká několika nezbedných sequelů. Anonymní skupinka zajatců vyzařovala přesvědčení, že dříve by se přiznali k vlastnictví obou pohlaví, než k tomu že kdokoliv z nich je příslušníkem oné národnosti, které chtěl Morče nezištně prokázat tuto zvláštní službu.

Pride pomalu sledovala, jak se její vyřezávaná hůl pod fialovým paprskem mění na mikročástice prachu. Něco jí říkalo, že tato kouzelnice nemá dostatečnou mozkovou kapacitu ani fantazii na to, aby vymyslela něco lepšího, proto je velmi pravděpodobné, že až skončí s holí, úplně stejný, neoriginální trik pak použije i na ni.

„Opět žádní Slováci?“ Morče si teatrálně povzdechl. „Nu, to je ale velká škoda.“ Proto přejdeme k demokratickému hlasování a dáme možnost tomu, co se jmenuje Vox Populi, aneb hlas lidu. Sami si zvolte na prastarém a osvědčeném základě lidovým hlasováním, kdo už není váš kamarád, a kdo jako první půjde z kola ven.“ Smradlavý gnóm si nyní přál být voňavým gnómem. Přál si být velmi voňavým gnómem, jelikož jeho budoucnost v případě, že nebude voňavý gnóm, vypadala tak, že bude mrtvý gnóm. Opatrně se kolem sebe rozhlížel v marné snaze najít nějaké kolegiální porozumění.

Pride pozvedla dlaň. Jaina pozvedla hůl. Hůl začala zářit sytou, karmínovou barvou. Potom se zablesklo.

Morče zatleskal. Abychom věděli proč, musíme se v čase posunout zpátky o celých osm vteřin. Přesně tolik trvalo vyvléci gnóma, který v jeho doslova životně důležitém časovém questu „Buď voňavým gnómem“ trestuhodně selhal z klubka ostatních, jenž dále odmítali snášet jeho odporný odér několika různých druhů zápachu, a po půlkruhové trajektorii ho nakopnout Proxyho okovaným kopytem. Gnómova poslední slova zněla něco jako „EEEEEEEEEEEEEEíííííííí“ potom se tvůrce tohoto originálního zvuku, jenž symbolizoval jeho poslední slova, důstojně odmlčel. Morče zatleskal.

Jaina otevřela oči. Její sokyně ležela na zemi a z ruky se jí ošklivě kouřilo. Ještě pořád dýchala. Nu dobře, tak teď si bude hrát pro změnu ona. Možná nepřežije, ale tuhle zkaženou potvoru vyřídí jednou provždy. To jim potom to vítězství pěkně zhořkne, jen co je pravda. Usmála se na Pride a líbezným hláskem zašvitořila: „Vidíš, vidíš…kdo jinému jámu kopá…“ … „je u něho na brigádě… doplnila zahořkle Blood elfí kouzelnice zesláblým hlasem.

Morče se majetnicky podíval na zmítající se klubko zajatců se stejným pohledem, jako se dívá velkochovatel drůbeže na své spořádaně kvokající svěřenkyně kdykoliv, když přijede potentát z Kentucky Fried Chicken pro pravidelný odběr. Poté co se zbavili smradlavého gnóma, zavládla mezi zbylými zajatci zvláštní soudržnost a odmítali se dále účastnit tohoto krysího podniku a hlasovat pro smrt ostatních. Morče si opět truchlivě povzdechl a pozvedl kostnatý prst.

Pride zařvala bolestí. Další rána zeleného světla ji zasáhla do druhé ruky. Hůl vládkyně poloostrova Theramore začala nyní svítit barvou, jež byla stejně žlutozelená jako forsáž.

V okamžiku kdy vyšlehlo toto jedovaté světlo, stálo se několik věcí.

Morče začal s decimačním rozpočitadlem. „Ententyky, dva špalíky, Rojko vyletěl z elektriky, bez equipu bos, natloukl si nos, boule byla veliká, jako celé Slo-ven-sko! Je k nevíře, jak slabika „sko“ dokáže někdy rozhodnout o životě nebo smrti samostatně myslící bytosti. Pomyslel si Morče těsně předtím, než byl tělnatý trpaslík s křikem a pláčem vyveden z klubka a Kancovým Typhoonem svržen do propasti. Tady nebyla žádná poslední slova, přestože poslední Kancova slova dedikována letícímu trpaslíkovi zněla suše a věcně: „měj se pako a pozdravuj ty nemehla dole“

Pride věděla, že tohle může být riskantní podnik. A taky byl. Jenže už neměla na výběr. Obě její ruce se s námahou pozvedly, a v okamžiku kdy vyšlehlo žlutozelené světlo z hole, objevila se i dvě jiná světla, která vyslala ze svých dlaní. Zhoubné paprsky se potkaly na půli cesty. Následná tlaková vlna odhodila obě protivnice stranou.

Enyky benyky, kliky, hec, chytni Rojka za palec! Odříkával Morče šťastně a jeho prst putoval hned k jednomu, hned zas k jinému z nedobrovolných účastníků jeho rozpočítávací hry. „A když rojkuje, nech ho bejt, touha po itemech ne-jde-smejt! Slovo smejt rozhodlo o tom, že život nejmenovaného Dreneje nebude tak dlouhý, jak by si onen Drenej určitě přál.

Jaina udusila plameny na svoji róbě a belhavým krokem se posunovala ke svojí holi, která odletěla na půl cesty mezi znepřátelenými kouzelnicemi. Tak napůl čekala, že Pride udělá to samé, jenže ta si místo toho začala vytahovat něco ze záňadří, a montovat to dohromady. Co to ta husa hloupá zkouší? Jaina se dostala zpět ke své holí a zamířila na Pride, která byla schoulená, a bylo vidět jak něco překotně šroubuje do sebe.

Morče byl nyní skutečně ve velmi povznesené náladě, takže si už dokonce i prozpěvoval: „Chóóódííí Róóóójkóó óókólóóó, nedívej se na něhóóóó, kdo se na něj kouknééé, tomu zlomí… prúúú… dúúú šniii…cú-úúúú-ú-ú-Ú! Rojko byl nakrknutý, že si z něj Morče opět utahuje, a řekl mu: Morče, keby si aspoň neojebával, tentoraz ti nemal vyjst tento krpatý elfský fas, ale mála to být ta drenajská sexica v potrhaných hadříkách, dobře som ta uzrel, ty ojebkavač sprostý!“ Morče se zatvářil provinile, hned však hbitě kontroval: „Milý Rojko, pokud se chceš solidárně zastávat těchto stvoření bez budoucnosti, nechceš rovnou sdílet jejich bědný osud a být, taktéž jako oni, zařazen do slosování ve velké hře: „Kurzy seskoku z po čertech nezbedné výšky zdarma, výcvik není povinný, padák není povolen“ ?

Ale že jsi to Ty, vymyslel jsem pro Tebe jedno naprosto originální rozpočitadlo, věnuji Ti ho z lásky: „Jedn-ou šel Roj-ko do rej-du, my kick-li to-ho o-bej-du. On stra-šně řval a na-dá-val, že do-brý vý-kon po-dá-val. Že mu to nej-de do pa-li-ce a tak nám zlo-mí prů-du-šni-ce. My se Roj-ka ne-bá-li, hez-ky se mu vys-má-li. Ro-jko ty náš čtve-rá-ku, my tě má-me na há-ku. A už mě to ne-ba-ví, při-sel čas ně-čí po-pra-VY! Chvilku bylo rozpačité ticho. Potom se opět ozval Morče, otráveným hlasem: „Hergot, Enware, nestůj mezi těmi čuníky jak svatý Pardus, teď musím kvůli tobě začít od znova“ „Promiň Morče, ale nemáme tu kněze, tak jim dávám rozhřešení!“

Jaina vypálila paprsek fialového světla, avšak hůl druhé kouzelnice ho snadno vstřebala. Tak moment? Hůl? Kde tady sakra vzala hůl? Pride se ztěžka postavila na nohy. To co třímala v ruce nebyla obyčejná hůl. Jaina se na ní podívala s hrůzou v očích… „Ale jak… vždyť přeci… jaktože…“ chvilku zmateně blekotala, a když se ji alespoň na chvíli podařilo zkonsolidovat myšlenky do jedné jediné věty: „Kde jsi sebrala tuhle hul??“ obviňující hlas byl plný závisti. Pride se nevinně podívala na hůl, jako kdyby ji viděla poprvé v životě. Pak pomalu otočila hlavu a poslední slova, která Jaina Proudmoore ve svém životě slyšela, těsně předtím, než z legendární Medivhovy hole Atiesh vyšlehl záblesk oktarínového světla, a udělal z ní něco, co mohlo být snadno zaměnitelné s obsahem průměrného popelníku, zněla:

„Support ty couro!“

Morče si postupně získal své obecenstvo. Udělal z celého morbidního podniku one-man show, takže nyní všichni Soláci upírali zraky na jeho rozverné představení a jeho nové a nové říkačky, které promptně vymyslel předtím, než někoho expresně odeslal do hlubiny věčné.

„To šel sem jed-nou do Skan-ze-nu, a že prý je v pi-tí ne-do-ze-nu, tak jsem se za-čal vy-lej-vat že nic ji-ný-ho ne-zbej-vá. „Kdy-by tam byl Roj-ko, udě-lal bych mu stoj-ku“ Jen-že on tam ne-byl pro-to-že je de-mumlymumlymumly.“ Rojko ucpal popuzeně Morčeti ústa, a trýznění vězni si ulevili. Smrt někoho z nich se pravděpodobně odsouvá o celých patnáct vteřin.

Do středu půlkruhu tvořeného Soláky a vězni náhle vešla Pride, ztěžka se opírajíc o Atiesh. „Momentálně neměla náladu na Morčeho vtipné rýmované průpovídky, které vykouzlily úsměv na tváři Solákům, stejně jako vykouzlily neomylnou predikaci pro ukončení něčího života. „Myslím, že bychom se měli vrátit k důvodu, proč jsme sem přišli a nějak uschopnit vládnutí toho klauna co se tu valí po zemi jako hromada koňského trusu.“ Nyní si i všichni ostatní uvědomili, že Lich King pořád leží na stejném místě, nepovšimnut, zapomenut. Burito do něj strčil špičkou boty. „Ten je koženej…“ zamumlal přesvědčivě. Kanec se zadíval na trosky jeho meče: „Hele paka, nepřipomíná vám tohle rampouchy, my když jsme byli malí, tak jsme je…“ Umlčelo ho podrážděně ticho. Postupně si všichni Soláci začali uvědomovat, tíhu nově vzniklé situace. Sice vyhráli, ale šlo by to nazvat i porážkou. Lich King zemřel a antimonopolní úřad teď zavře Skanzen. Aperion se ho pokusil ressnout, ale bezvýsledně.

Členové gildy Sons of Liberty zachmuřené postávali okolo mrtvého těla…

„Ten bastard, tohle nám dělat neměl!“ vykřikl Geser a s gustem nakopl mrtvolu, které spadla helma a s řinčením se odkutálela. Najednou Visas něco napadlo…

„Hele, my ještě můžeme zachránit Skanzen, stačí, když si někdo nasadí tuhle tu plechovku na palici, a kecne si tady na ten ledovej trůn, kterej teda víc připomíná společnou latrínu pracovníků mrazírenských závodů. Blbý je, že tady bude hnit… no, dlouho no. Asi navždycky. Ale zas bude moct komandovat tady ty malomyslný poskoky!“ Dodala s nadějí v hlase, ale sama věděla, že tohle nezabere. Soláci nechtěli moc. Nepotřebovali ji. Věděla, že nikdo z nich tohle neudělá, a od nikoho z nich to nemůže žádat. Nabízet Solákům přilbici krále Lichů, by bylo to samé, jako nabízet Vatikánské kongregaci prezervativy se slevou.

Všichni se rozpačitě dívali na Lich Kingovu ohavnou mrtvolu. Sice okolo bylo dost jiných mrtvol, jenže oni z nich ty mrtvoly udělali přednostně proto, aby to, co teď leží před nimi se mrtvolou nestalo. „Takže nikdo, co…“ pronesla Visas zklamaně. „Noo, já bych si to chtěl docela zkusit…“ všichni se jako hypnotizovaní otočili za tím hlasem. Opodál stala postava v dlouhé černé kápi. Nebylo mu vidět do tváře, přestože jeho hlas by člověk poznal kdekoliv. Pár lidí zalapalo po dechu. Nikdo ho neviděl přicházet. Pride se otočila a zvědavě se zeptala nově příchozího: „Co to máš na sobě?“ Přestože nikdo neviděl jeho tvář, bylo úplně cítit, že dotyčná postava se tváří provinile. „Noo… já jsem si chvíli zkoušel jaký to je bejt Sith…ale myslím že tenhle flek je přesně po čem jsem toužil…“ Sundal si kápi a na všechny přítomné hodil zářivý úsměv.

 

Část druhá: Dosazení nového krále Lichů

Uplynulo několik hodin. Nový Lich King se posadil na trůn a majetnicky se po něm začal převalovat. Bude chvíli trvat, než v nepoddajném ledu vysedí důlek, který bude odpovídat tvaru JEHO hýždí, avšak pouze hlupák by tomu nedal alespoň šanci. Všichni Soláci už odjeli, zatímco Morčeho poslední ultimátní rozpočitadlo svrhlo do propasti zbytek všech vězňů, anebo to možná bylo tím, že ostatní mu říkali „Sakra Morče, nebabrej se s tím tak, už mám chuť na tupláka a šneky s dvojitou tatarkou!“ Nyní přišlo to, na co se těšil celou dobu. Bude se učit ďábelský prohnaný smích prvotřídního zloducha! Nadechl se a začal…

U HU HUH HUHU HUHUHUH UHUHUH…huh… uh…hm… ne, to asi není ono… chce to něco…lepšího.

MUHAHAHAHA…ha…ha.. aha. Ne, tohle taky ne. Moc otřepané

CHŇÁÁÁÁ CHŇÁÁÁÁ CHŇÁÁÁÁ  aaa… noo… tohle zní spíš jako Pán démonických krocanů, nikoliv Pan nemrtvých.

HOHOHOHOHO ho…ho…oho… ale ne, tohle znělo skoro jako Santa Klaus co rozdává dárky. Nový Lich King se zastyděl. Jak můžu vládnout masám, jak mohou poslouchat moje rozkazy, když neumím správný zlodušský smích proradného padoucha?

Zazvonil zvonek. „Vstupte! „zakřičel velitelsky. Do místnosti vplul jeho majordomus, Kel’Thuzad. Vypadalo to, jako když něco nese na podnosu. Bylo to zakryto poklicí, stejně jako v prvotřídních restauracích. „Můj pane, pronesl Lich vazalsky, zde máte pozdrav od Sons of Liberty, přímo ze Skanzenu! Sundal poklici, a na Lich Kinga se usmívala štědrá porce Syrového špízu s hranolkama a tatarkou. „Také bych Vám měl oznámit, pokračoval vemlouvavě Lich, že před citadelou čeká na vpuštění skupinka lidských dívek pochybné pověsti, předpokládám, že to budou stavební kameny pro Váš nový harém, můj pane. Lich King mávl ledabyle rukou a plnými ústy pokračoval v dialogu: Jo, určitě znají heslo, pusť je dovnitř.

Kel’Thuzad upadl do rozpaků, jestli se něco takového dá říci o kostře s několika cárami oděvu. Můj Pane, obávám se, že mé pozornosti zůstalo vaše zajisté důmyslné heslo utajeno. Lich King si odfrkl: Říkal jsem ti ho nejmíň třikrát! Naklonil se k němu a pošeptal mu ho. „Tak, a teď už mazej přivítat naše hosty!“

O pět minut později se rozrazila vrata citadely. Lich Kel’Thuzad si prohlédl deset dívek, které stály na zápraží. Některá z děvčat vyzývavě točila kabelkami, jiná se malovala, další starostlivě prohlížela vlastní pozadí, a přemýšlela, kolik přibrala za poslední hodinu. „Dobré poledne mílé dámy“ začal Lich konverzačním tónem.

Jedna z nevěstek se na něj otočila. „Jo, povídám, jsme tu správně na ten inzerát?“ Rozložila papírek v ruce: Mladý pohledný velitel nemrtvé armády (čerstvě jmenovaný) shání kvalitní dívky s příslibem kvalitního sexu díky jeho kvalitnímu údu. (ten už mám dlouho) Lich chvíli přemýšlel, jestli skutečně tato definice vystihuje jeho nového pána, ale pak usoudil, že ho vlastně nezná moc dlouho, v některých aspektech dokonce vůbec, a proto je ochoten připustit i tuto variantu. „Znají ctěné dámy heslo?“ Otázal se škrobeně. „Heslo, heslo… Sakra, přes písmenka já nejsem, já jen přes to jedno… Boženááá!“ Jedna kurtizána zařvala paviáním hlasem na druhou, nejspíše nejchytřejší z celého uskupení. Jak bylo to heslo podělaný do tady týhle špeluňky?“

Božena se zamyslela: „Chceš-li se mnou sdílet vládu, ocucej mi moji kladu?“ řekla pak s jistými pochybnostmi v hlase. „Aaale, prdlajs! To bylo určitě jinak!“

Slečny, jejichž součet inteligenčních kvocientů se dal číselně znázornit taktéž venkovní teplotou, se poctivě zahloubaly. Občas z jejich hloučku vylétl jako kometa jakýsi pokus…

„Chceš-li moji flundrou bytí, musíš ho tam denně míti?“ Šmarja holky vy jste ale fakt vylízaný, jestli na tohle nepřijdeme! Ne, já už vím, bylo to určitě… Mám nemrtvou armádu a můj kyj není jen pro parádu!! Lích se na ně sklesle zadíval. Toto vypadalo na dlouho.

 

Uplynulo několik hodin. Slunce se pomalu sklánělo za obzor.

„Pokud chceš na trůnu sedět, musíš si mého klacku hledět!“

„Holka pojď do rizika, má výkonnost je veliká!“

Ne, ne, určitě to bylo… Hou, hou děvky nahoru, můj úd není z mramoru!

Kel’Thuzad mezitím rezignovaně podřimoval ve stoje.

A co takhle… „Já mám péro, ty to druhý, navzájem si dodáme vzpruhy!“

„Holka se mnou nejsi vedle, má chlouba má délku jedle!“

„Jak rád bych vás hnal ven holí, vy jste hloupé, až to bolí“ zaveršoval nemrtvý majordomus unaveně, ale nezdálo se, že by ho kterákoliv z přítomných slečen brala na vědomí. Zhnuseně se otočil a vplul zpátky do citadely. Zašeptal jednoduché zaklínadlo a dveře se s třesknutím zavřely. Nyní je mohlo otevřít pouze správné heslo.

„Hergot vy cuchty, mně tu mrzne trvalá!“ řekla vyčítavě jedna z přítomných dam. „Koukejte na to přijít nebo se počurám!“ zakvílela jiná.

„Já mám velkou citadelu, a tebe chci do bordelu?“

Nic.

„Já jsem švihák lázeňský, a letím jen na ženský!“

Pokud se dotyčné dámy snažily polichotit novému majiteli pevnosti, tím, že nebudou zpochybňovat jeho heterosexuální orientaci a on je na oplátku pustí dal, byly na omylu. Dveře se ani nehnuly.

„Mé sexuální praktiky nejsou z dob staré antiky!!! Prosím! Otevři se!!!“

„Zajistím ti růst profesní, když strávíš noc s panem noblesním!“ sakra už ty bráno pitomá pusť nás dovnitř!!!

„Počkej, až ti vezme dech, co ukrývám v kalhotech!“ toto už bylo vysloveno s úpěnlivými vzlyky, které však nevedly k ničemu.

„Já jsem teď nemrtvých král, chci tvá ňadra atak dál?! Hergot holky tak jak to bylo?“

„Nemám v lásce trampoty, tak nedělej drahoty!! Sakra vždyť já se počůrám!!!“

„Ať nikdo o mě neříká, že mám malého pindíka!“ Jestli to není tohle, tak se jdu oběsit na šňůrce od podprsenky!!!

„Ho…holky, já… já už to mam… Já jsem si vzpomenula! Vypravila jedna z přítomných slečen mezi drkotajícími zuby. Potom se otočila k pochmurné bráně. Nadechla se, a ač ji ústa málem umrzla, měla ještě pořád dost sil na tu jednu poslední větu. Na heslo, které určitě otevře tu zpropadenou bránu a vezme je do tepla nemrtvé pevnosti, kde na ně čeká samotný král Lichů.

Te…ten k..do.. tr… trt… trtkal s Ave… Averil, dě..dělá v..v..vse a..aby to sss…sssskkk… ssskkryl!

Zůstaly stát v napjatém očekávání. Chvílí se nic nedělo. Nakonec brána milostivě usoudila, že tato věta se dá klasifikovat jako správná odpověď, a se zlověstným skřípěním se otevřela.

Majordomus vplul do trůnního sálu: „Můj pane, po počátečním drobném neúspěchu se dámám nakonec podařilo vzpomenout si na Vaše heslo, a nyní jsou na cestě k Vám. Chtěl bych vyjádřit své obavy, že jejich intelekt není nikterak zásadního významu a v jejich životech bude pravděpodobně hrát velmi minoritní úlohu, sire.“

Nově zvolený Lich King, Lord Aweakner, se usmál. „O ten mi vůbec nejde, Kel’Thuzade. A před oslovením sire bych dal možná raději přednost tomu, kdybys mi říkal Vaše sýrošpízovitosti.“

„Jak si přejete, Vaše sýro…špízo…roto…vito… uhm. Omlouvám se. Bude mi chvilku trvat, než se mi toto oslovení dostane, takříkajíc, do krve, neberte to přirovnání doslovně, prosím. Na druhou stranu, mám celou věčnost na to se to naučit.“ Dodal s optimismem v hlase.

Lord Aweakner netrpělivě pokynul rukou: „no, dobře, a teď zmiz, kdybych náhodou potřeboval tvojí asistencí v průběhu dnešního zábavného večera, nebudu se stydět o ni požádat, přestože nepředpokládám, že by k tomu došlo.“

Poslední paprsky hladově olízly chmurné zdi citadely a pak slunce zapadlo za obzor.

 

Věnováno všem členům <Sons of Liberty> zvláště těm, kteří stále neopustili gildu, přestože situace v ní je momentálně dosti neutěšená.

 

Váš milující guildmaster

Papin