Ahoj čuníci,

Po dvou měsících Game of Thrones to chce zase nějakou změnu, takže tady máte zbrusu novou recenzi na zbrusu novou PS4 hru – Plague Tale: Innocence.  Hru má na starosti vcelku neznámé Asobo Studio z francouzského Bordeaux a zasadilo ji do turbulentní doby stoleté války, nelítostné inkvizice a morové pandemie.  Načrtnu vám tady začátek příběhu, abyste věděli, o čem to je:

Hrajete jako Amicia, patnáctiletá dcerka francouzského šlechtického rodu De Rune, a  ačkoliv se Frantíci tlučou s Anglánama a raketovou rychlostí se začíná přenášet černá smrt, vy jste docela za vodou, máte svoje sídlo, zahrady, služebnictvo a chodíte s tatíkem na lov a učíte se používat prak, což bude vaše jediná zbraň v této hře.  Máte taky malýho brášku Huga, který trpí od narození záhadnou nemocí a je držen v karanténě, takže ho vlastně moc neznáte a nevídáte ani jeho, ani svojí matku Beatrice, která se o něj téměř neustále stará. První předzvěst toho, že tahle hra je fakt zatraceně temná, přichází po dobrejch třech minutách hraní, kdy rozpustile pronásledujete nezbedné mládě divokého prasete do hustého lesa, protože véča se sama neuloví. Ještě chvilku to vypadá, že váš největší problém budou zabahněný hedvábný kamaše, za což vám služebnictvo jistě nepoděkuje, jenže když se vydáváte po stopách loveného pašoura, kterého spolu s vámi srdnatě pronásleduje váš lovecký pes Lion (a za vámi neohrabaně supí tatík) tak zjistíte, že večeři vám už někdo snědl, a psík zahučel do ošklivé ďoury, kde ho něco sežralo. To je den, tohleto!

Vracíte se do panského sídla, a už je jasný, že tu něco smrdí. Amicia je naměkko, protože její milovaný doggo zaklepal papučema, ale je to mladá lady, žejo, takže si musí zachovávat nějaké dekorum a bejt furt milá na poddaný. Amicia není žádná zhejčkaná šlechtična s nosem nahoru, takže poslušně pozdraví i selku, co škube slepice, či upoceného podkoního. V momentě, kdy se setkáváte s mámou v horních patrech panství, přijíždí Inkvizice, první ze dvou ústředních nepřátel v této hře. Inkvizice chce vašeho malýho brášku, kterej si nic zlého netuše hraje ve svým pokoji s figurkami rytířů a ani neví, že se dole kvůli němu záhy rozpoutají solidní jatka. 

Vůdcem těchto náboženských militantních bídáků je Lord Nicholas, stylovej voplechovanej badass s kápí a helmou s průzory do tvaru kříže, kterej má na brnění různý latinský slova z bible a určitě se po nocích tajně bičuje. Lord Nicholas není moc nadšen, když mu zajatý Robert de Rune, otec Huga a Amicie, vzdorovitě odsekne, že Hugo je v dobrých rukou a pošuci pánbíčkářský se teda můžou otočit na kované vojenské škorni, a jít třeba tam, kam slunce nesvítí. Lord Nicholas neztrácí čas, Roberta zabije (zatímco to Amicia zhrozeně sleduje z okna druhého patra) a jeho pohůnci následně vtrhnou do sídla a začnou všechny vyslýchat či rovnou kydlit. A tohle je teprve skutečný začátek celé hry. Plížíte se komnatami ruku v ruce s malým bráškou, kterého vlastně ani moc neznáte a on ani moc nezná vás, a snažíte se vyhnout běsnícím inkvizitorským magorům, kteří před vašima očima masakrují bezbranné služebnictvo. Ta atmosféra je super, a když jsem to hrál poprvé, naprosto mě to vtáhlo do děje. Našlapujete místnost po místnosti, prdel staženou, a najednou před vámi hodí utíkající zahradník rybu na parkety, když ho trefí vržené kopí inkvizitorského řezníka, zatímco o místnost vedle dostává čoud železnou rukavicí do úsměvu kuchařka, se kterou jste ještě před pár minutami pokecali o tom, jak se těšíte na její zelňačku, kterou klohnila v kotlíku.  

V půlce cesty se k vám připojí máti, kterou ti inkviziční neschopové taky ještě neklofli, a vlastně celá první kapitola je takový tutoriál. Amicia není žádná Lara Croft, je to pořád ještě malá holka s prakem, a tady se ta hra drží reality, ve které by žába s prakem neměla šanci proti oplechovaným otrapům, tedy první dvě kapitoly pouze utíkáte, schováváte se, a snažíte se slídícího nepřítele zmást a odlákat.  

Máti se s vámi rozžehná u bočního východu ze zahrad, pošle Huga, aby se schoval a Amicii vysvětluje, že dál musí sami dva, že to bez ní zvládnou, ona by je zdržovala, jádydádydá. Amicia protestuje, ale máti ji jen řekne, ať najde doktora Laurentiuse, jenž jí pomáhal léčit Huga, a pak za ní zabouchne dveře, kterými vzápětí projede krví zbrocený zubatý meč Lorda Nicholase, a tím završí naprostou změnu atmosféry této hry.  Už nehrajete za mladou příslušnici místní honorace v nabíraných silonkách, ale za špinavou, vyděšenou holku, která běží o život ruku v ruce s bráškou, jehož téměř nezná, ale je pro ni posledním blízkým člověkem na světě. To je hlavní deviza této hry. Budování vztahu mezi těmito dvěma sourozenci. Hugo navíc trpí paralyzujícími záchvaty, které obstarává jeho zvláštní nemoc, a Amicia se musí popasovat se spoustou nových skutečností: Jak říct Hugovi, že rodiče jsou mrtví? Jak se vypořádat s jeho záchvaty? Jak najít Laurentiuse? Víte, a to si říkáte, že to už vlastně nemůže být horší. Může. Velice mazácky je zde totiž načasován příchod druhého úhlavního protivníka: krys.  Když se s nimi setkáte poprvé, je to šok, a postupem času krysy hrají stále důležitější úlohu a rovněž mají zvláštní spojitost s Hugovou nemocí. Jsou jich stovky, někdy tisíce, vylézají zásadně v noci, a jediné, čeho se bojí, je oheň, je tedy potřeba si vždycky nějaký obstarat.

V momentě, kdy nemáte oheň a kolem jsou volně se potulující krysy, je po vás. Tahle hra se s ničím nemaže. Žádné mínus 10 hp, žádná doba hájení, prostě mračno krys se na nebohou Amicii sesype jako vosy na bonbón a můžete načítat.  To samé inkvizice. Pokud se vám nepodaří je zneškodnit dobře mířenou ranou do kebule, nemáte šanci. Týpek přiběhne, srazí vás k zemi a dodělá zbraní. Kolikrát se mi stalo, že jsem chtěl utéct, načež jsem do zad dostal vrženým kopím, či do hrudi šípem. Tohle je středověk, a smrt je tu velice naturalisticky zobrazena. Někde jsem umíral opakovaně, ještěže má hra rozumně postaveny autosavy, což je jediná možnost ukládání vašeho postupu.Stejně tak ponuré je i prostředí. Malebný francouzský venkov často vystřídá kradmé našlapování přes mrtvoly uprostřed bitevního pole, plížení nakaženým městem, které se inkvizice rozhodla vyklidit, hordy poraženého dobytka, upálené rádoby čarodějnice u kůlu, a všude hejna, mračna a legie krys, které ale nedělají rozdíly mezi vámi a inkvizicí, a vždy, když se mi prakem povedlo rozbít vojákovi lucerničku, aby se na něj hladové Vasilisy vrhly s nespoutaným apetitem, zlomyslně jsem se zašklebil.

Ta hra je občas takový multitasking. Musíte zvládnout ojebat krysy i inkvizici, pomoci Hugovi s ataky jeho nemoci, a případně se postarat ještě o dalšího člena skupiny, protože ano, je zde více vedlejších postav, které během hry potkáte a se kterými navážete a dál rozvíjíte své vztahy. Začlenění postav do příběhu dává smysl a myslím, že si je oblíbíte.

Tato hra mi nejvíce připomíná Last of Us, kde bojujete za chlapíka a malou holčičku proti zombicím, a stejně jako v Last of Us je i tady nějaký systém vyrábění předmětů a zdokonalování svého vybavení.  Surovin je tu celkem osm, některé častější, jiné méně časté. Amicia, pod dohledem jedné z vedlejších postav, začne fušovat i do alchymie, a časem kromě kamenů do praku a misky, se kterou jebnete na zem, abyste odlákali zevlujícího strážného, přibydou různé alchymistické vychytávky. Můžete zapalovat či zhasínat ohně, vytvořit mňamku pro krysy, která je na chvíli pošle tam, kam ji hodíte, nebo – moje oblíbená věc – chemická sloučenina, která po styku s helmou začne hrozně svědit, a všichni vojáci si plechovou ochranu své kebule mile rádi servou, jen aby hned dostali další ránu prakem do řepy. Kromě středověké alchymie si můžete vylepšit i prak, zásoby munice či vybavení, které v průběhu hry dostanete. Ta vylepšení nejsou bůhvíjak světaborná a to je právě super. Hra se opět v tomhle drží při zemi, takže finální vylepšení praku umožňuje dva rychlé zásahy po sobě, ale v žádném případě se z toho nestane kulomet, ani s tím nesložíte nařachance v plné plátové zbroji.

Osvědčilo se mi vylepšení úložného prostoru, protože není nic horšího než potkat jeden ze vzácnějších materiálů a zjistit, že ho nemám kam dát. Zatímco alchymistické vychytávky můžete vytvářet za běhu, k vylepšení ostatního vybavení je potřeba taková malá dílna a nástroje, což je nejvzácnější materiál. Časem si můžete odemknout vylepšování bez těchto dílen i nástrojů, ale popravdě to není potřeba – dílny jsou v průběhu hry rozumně rozmístěny, a pokud to zbrkle neprobíháte, nebudete trpět nedostatkem nástrojů. Některé pokročilejší recepty z Alchymie potom potřebují kůži či látku, kterou běžně používáte na vylepšení vybavení, a tady začíná tradiční Sophiina volba, co bude v nadcházejících minutách více prospěšné.Co se týče grafiky… moc se mi to líbilo. Ono v dnešní době dělím grafickou stránku většiny her pouze na průměrné a skvělé, a tato hra je pro mně v kategorii skvělá. Grafika vhodně doplňuje příběh, který hra vypráví, vtáhne vás do děje a fakt dobře se na to kouká.

Hudební doprovod se taky povedl. Vývojáři chytře zvolili středověkou hudbu s několika jednoduchými dobovými nástroji a perfektně se to do toho hodí. Je tam spousta ponurých cellových partů, v optimističtějších pasážích hry potom veselé vybrnkávání na kytaru, ale nejlepší je, když se někde vynoří krysy – uslyšíte plíživé fidlání houslí, které získává na rychlosti i intenzitě, myslím, že něco takového se používá i v hororech, a tohle byla vážně trefa do černého.   

Namluvení postav. Většina recenzentů se nad tímto aspektem ani nepozastaví, ale víte, jak je zatraceně těžký ukecat pětiletýho kluka, aby do jedné konkrétní věty vtiskl jednu konkrétní emoci? Já věřím, že zatraceně těžký, ale tohle se prostě povedlo na jedničku dvakrát podtrženou s mašličkou navrch. Namluvení je zde anglicky, francouzsky a německy. Titulky jsou v dalších cca osmi jazycích včetně češtiny. Já jsem si to zapnul anglicky s anglickými titulky. Sice je to francouzská hra, a francouzština by byla nejspíše autentičtější volbou, ale moje znalosti francouzštiny jsou podprůměrné, a kdybych v českých titulkách narazil na nějaký patvar nebo rovnou nesmysl, zbytečně by mě to rozrušilo. Nicméně namluvení Amicie, Huga i vedlejších postav v angličtině je skvostné a když jsem to takto začal poprvé, už jsem si prostě nedokázal představit, že bych to přepnul na jinou řeč, působilo by to na mne najednou cize.

Plague Tale: Innocence je lineární příběhovou hrou pro jednoho hráče s jedním možným koncem. (Teda těch konců může být několik, pokud to zvržete, jeden z nich je třeba meč naštvaného vojáka Inkvizice Amicii do zad) No konečně! Popravdě tu dlouho nebyla dobrá příběhová hra, která hráče neopruzuje nekonečným open worldem, jenž neprojdete ani tehdy, když si na to vezmete týden dovolenou.  Chci říct, mně nevadí tyhle hry, ale poslední dobou jich potkávám až příliš mnoho. Zmínil jsem, že Plague Tale je hrou lineární, a někteří tento prvek hře vyčítají, nicméně mně to nepřijde jako špatné řešení. Ovlivňovat příběh tak, že se na konci dostanete k jednomu ze sedmnácti možných vyústění, může být ve spoustě her (Witcher III např.) fajn, ale nečekejte to zde, a zde by se to ani nehodilo. Pokud si někdo pod pojmem „lineární hra“ představí postavu, která je násilně prohnána korytem z bodu A do bodu B, tak tady to skutečně neplatí. Nikdy jsem při hraní neměl pocit stísněnosti, omezenosti, či nějakých restrikcí.

Jasně, je zde jakýsi koridor, kterým vaše postavy postupují, ale je stále relativně rozsáhlý, a pokud půjdete slepě pouze za aktuálním úkolem, ochudíte se o nalezení dalších surovin, munice, nebo konverzace dvou zastrčených strážných. Tyhle konverzace jsou vůbec vítaným prvkem, protože vašim hrdinům doplňují důležité informace: Proč je Hugo tak žádaný, kdo jej chce a kvůli čemu? Jakou to má spojitost s krysami? To všechno se dozvíte až časem.

Hlavního padoucha mimochodem potkáte až po dvou třetinách hry a opět se opakuji, ale je to pouze důsledek skvěle budovaného napětí a správného nasazení ve vhodný moment. Arcibídák vypadá jako Milouš Jakeš, na jehož tváři si dal rande regiment vředů, boláků a puchýřů, nicméně jeho chabou a neduživou tělesnou konstituci více než nahrazuje jeho nezdolný fanatismus a znamenitá schopnost manipulovat ostatními. Co se týče bugů… Jasně, asi dva jsem potkal. Jednou jsem vlezl do budovy a jedna z vedlejších postav mi zatarasila cestu ven a už sebou nepohnula, ani když jsem pěkně poprosil, tak jsem to načetl z posledního automatického uložení, no bóže. Tato hra má inteligentní systém ukládání, takže bugy vás v tom případě neroztrpčí (né jako u proklaté pokálené pazgřiviny jménem Kingdom Come: Deliverance, kde jsem týden po vydání potkal bug co hodinu, a díky tomu to musel o dvě hodiny vrátit, tfuj, nikdy víc!)

Ve hře kromě munice a surovin můžete nalézt ještě další předměty, které se hráči snaží více přiblížit dobu, ve které se nachází. Takže potkáte například růženec, středověký pivo, alchymistův diář či příručku „kterak dobrým inkvizitorem býti“ postavy vám ke každému předmětu něco doplní, a mohu říci, že i tyto věci nakonec podnítily moji zvědavost k tomu, abych si vyhledal více informací o inkvizici, černé smrti, či stoleté válce, jelikož moje znalosti tohoto období světové historie jsou nevalné.

To nejlepší na této hře jsem si nechal na konec. Začnu zeširoka a postupně se k tomu dostanu. Víte, já jsem repetitivní hráč. Existují hry, které mě fakt bavily, a zahraji si je s chutí znovu třeba za pár let. Výjimku v tomto trendu drží No One Lives Forever, geniální špionská střílečka z roku 2000, kterou s železnou pravidelností dohrávám každý rok znovu, a znovu to miluju.  Některé hry si naopak zahraji jednou, a stačí. Tenhle rok jsem dohrál God of War, a super, bavilo mně to. Dohrál jsem hlavní příběh Red Dead Redemption 2, a taky to mohu pochválit. Dohrál jsem novej Far Cry a ten naopak vynikal svoji průměrností, ale nevadí, hůl nad tou sérií nelámu. No a pak jsem dohrál tohle. Lineární příběhovou hru s jedním koncem. Dohrál jsem to třikrát za dva týdny, tak moc mně to bavilo.  Nepamatuju si, že bych kdykoliv v minulosti měl potřebu začít hrát znova něco, co jsem právě dohrál a pak si to střihnout ještě jednou. Tohle je asi nejlepší vizitka, kterou tomu mohu vystavit. Chci říct rovněž to, že ten příběh ve vás vyvolá emoce na obou stranách spektra – pláč, smích, radost, smutek… to všechno jsem opakovaně zažíval při hraní této hry, to se mi nestalo hrozně dlouho, protože čím jsem starší, tím méně se mnou něco pohne, nebo mně něco překvapí, ale tady mi prostě fakt bylo líto, když si na nešťastné Amicii zgustlo třísethlavé klubko krysích gurmánů, nebo když jí pacholek v bílém tabardu inkvizice prožene kopí mezi cecoušema.

Čekal jsem, že mně bude srát Hugo. Fakt jsem se toho bál. Protože malý děti mně prostě iritujou. Jsou uřvaný, často nevychovaný, hubu chvíli nezavřou, jsou svéhlavý a urážlivý.  K mému vlastnímu úžasu jsem si ale Huga oblíbil. Protože tahle hra není primárně o inkvizici nebo krysách, ale o tom, jak si dva sourozenci budují vzájemné pouto a v průběhu hledání cesty jednoho k druhému si k hlavním postavám hledáte cestu i vy jako hráč.

Hra je precizně udělaná.  I na třetí dohrání jsem tam nacházel nové skrýše, odbočky, či nové dialogy. Například v jedné části hry musíte sledovat Lorda Nicholase, jak jde k jednomu důležitému vězni. Celý váš úkol je tajně našlapovat za tímto fanatickým hromotlukem, dokud nedokvačí k šatlavě, nepustí pár klasických výhružek směrem k vězni a neodejde zpátky cestou, kterou přišel (zatímco se schováváte za sudem) no a teď můžete jít k vězni vy, protože tohle je váš úkol posledních dvacet minut a konečně jste krok od jeho splnění a chcete si taky pokecat s tím vězněm, to je jasný. No a NEBO můžete sledovat Lorda Nicholase zase zpátky, což téměř nikdo neudělá, protože je to riskantní a zbytečné, ale pokud to uděláte, můžete si poslechnout dialog Lorda Nicholase s jiným strážným, který v opačném případě nikdy neuslyšíte.Víte, tohle jsem dycky hrozně cenil. Lidi si dají práci dokonce i s něčím, co ve finále uvidí jen pět procent hráčů, ale právě pro těch pět procent se s tím mordujou.  

No nějaký závěrečný shrnutí. Pokud vyjde něco, co za dva tejdny dohraju třikrát, znamená to, že mě to fest bavilo i po několikáté (a pak, že single hry nemají znovuhratelnost, bah!) a bez keců to dostane 10/10. Koukal jsem, že tahle hra vyhrála ocenění nejlepší hry za měsíc květen, ale podle mě by měla vyhrát hru roku, kterej je sice v půlce, ale pro mě osobně tohle těžko něco překoná. Žádný Lootboxy, žádný předražený DLC (jediný DLC je s dalšíma kostýmama pro hlavní hrdiny za 50 kč a to jsem jim rád dal a bylo mi líto, že jim nemůžu dát víc) žádnej dvacetigigovej patch v první den vydání (což je většinou snaha zamaskovat, že studio vydalo mizerný nedodělek, který se na poslední chvíli snaží alespoň trochu korigovat.) Když si koupíte tuhle hru, dostanete skvělej příběh zasazenej do temný doby středověký Francie, zajímavý hlavní i vedlejší postavy v brilantním namluvení, pěknou grafiku i hudební doprovod a možná stejně jako já – dostanete i chuť si tohle dobrodružství s Amicií a Hugem ještě párkrát zopakovat.

Naschvál jsem to napsal s minimálním prozrazením zápletky, protože chci, abyste si to zahráli a pak mi napsali, jak jsem měl pravdu a jak je to vážně super hra, tak šup a šup a díky za přečtení. Pokud vás bavil či zaujal tento článek, tak hra, o které se tu hovoří to zvládne ještě mnohem lépe, tím jsem si jist.