Jelikož už jsem delší dobu nic nenapsal, pokusím se stihnout nějakou kratší recenzičku na včerejší kulturní zážitek, na který jsem vyrazil s nejvíc nejlepším čuníkem Románem a mámou. Máma plesala nadšením a vynášela mě do nebes, že zrovna ji beru na koncert, ale jelikož spolu máme velice otevřený a upřímný vztah, vyjmenoval jsem ji chronologicky všech 7 holek, které pozvání na koncert z různých důvodu odmítly, než se dostala řada na ni. Maminka však nehnula ani brvou, usmála se, a řekla mi ať jim všem za ní poděkuji.

První zábavná patálie nastala při vstupu do skyboxu. Došli jsme zdárně před dveře Skyboxu 340, kde byl terminál na zadání číselného kódu…Nojo, jenže jakého!  Otáčeli jsme lístek v prstech, zkoušeli všechny možné číselné kombinace, přikládání čárových kódu k terminálu, ale stále nic… Najednou šel okolo starší pán, mířící do Skyboxu vedle nás, a tak jsme se ho dychtivě zeptali, jak se tam máme dostat.

Něž odpověděl, soucitné se na nás usmál.

Zkuste vzít za kliku…

Po vstupu do Skyboxu, kde byla útulná místnost se stolečkem, barové židličky, a před nimi deset pohodlných sedaček ve dvou řadách po pěti, máma hned velkopansky objednala celé koncertové menu, sestávající s asi pěti chodů. Kromě nás tam byla ještě asistentka z TCCC Andrea, její kamarádka, dvě mladé holky, mladší pár, starší paní, a dva chlapíci, jeden starší, jeden mladší.

Sedl jsem si do horní rady mezi máti a Romana, a koncert začal. Musím říct, že koncert měl obrovský náboj, Santana válí na kytaru naprosto geniálně, to člověk musel obdivovat s ústy dokořán. Rovněž celá jeho doprovodná hudební produkce neměla chybu, ať už se jednalo o duo bubeníků, nebo třetího doprovodného hráče na africké bubínky, dva zpěváky s rumbakoulemi, nebo ogárky co měli pozoun nebo trubku, nebo co to bylo… taktéž klávesák byl super, některé skladby byly ryze instrumentální, jiné zpívané španělsky nebo anglicky, a v celém souboru o asi deseti lidech nebyla žádná robka.

Přesto nemůžu říct, že jsem žádnou robku za celý koncert neslyšel. Někdy totiž zapomínám, jak mladou mám matku, a jak jsme v některých věcech odlišní. Maminka si dala sklenku bílého, a se slovy „to by bylo, aby se za mě synek nestyděl“ spustila rotiku.

Po skončení každé písně afektovaně pištěla jako správná teenka z let devadesátých na koncertě Luneticu, hurónsky se plácala do stehen, a při sebemenší příležitosti nadšeně aplaudovala. Postarší ogárek sedící po její levici z toho evidentně nebyl moc nadšen, já jsem se nad to bohorovně povznesl, jelikož jsem věděl, že i kdyby začala matka odhazovat svršky do hlediště, nikdy nemůže překonat laťku trapnosti, kterou tak vysoko nasadil Lord Awe svými trapnými průpovídkami v jedné prosecké hospodě pár týdnů zpátky.

Mamince však nesla upřít snaha. Jak zmerčila, že ty dvě mladé holky stojí opodál, když jsou tam ještě volná místa, jako správná ochránkyně bezbranných a likvidátorka útlaku a útisku, chtěla vzít spravedlnost do svých rukou, a důrazně sedící diváky požádat, aby uvolnili místo. „Podívej se na ně, na balvany… chudinky holky si nemůžou sednout!“ „Mami…kdyby si CHTĚLY sednout, určitě tak učiní..“ Nakonec jsem ji přesvědčil, že její intervence by byla kontraproduktivní, a máma se vrátila k pištění.

Po dvou a půl hodinách koncert skončil, nicméně legrace pokračovala. Máma si mylně myslela, že se jedná o přestávku, a že dobrotivý Carlos nastaví aspoň ještě hodinu. Stále se zaklínala vlastním zážitkem na koncertu Leonarda Cohena, kde ho publikum nepustilo z pódia další dvě hodiny, a stařík hrál další ze svých nesmrtelných hitů. Když byla seznámena s krutou pravdou, že koncert je u konce, okamžitě se jala obviňovat odcházející publikum pod ní, které dle ní neprokázalo dostatek entuziasmu, aby stárnoucího hudebníka přilákalo zpátky na pódium.

ČÉÉÉÉŠÍÍÍÍ!!!!

JSTE STUDENÝÝÝÝÝÝ!!!

STUDENÝ ČUMÁCI!!! HANBAAAAAAAA!!!

Kdo z vás slyšel moji maminku někdy křičet, musí mu být jasné, že její vokální poselství musel slyšet i Santana a jeho hudebníci, balicí si fidlátka v zákulisí.

A na to matka spoléhala. Otočila se na nesourodou skupinku v našem skyboxu, a jala se organizovat hlasovou demonstraci za navrácení Santány. Byla podporována slovy, nikoliv však skutky, a zatímco jsem uždiboval kuřecí nuggety s francouzskou omáčkou, těstoviny, zapečené brambory se smetanou (všechno bylo studený no…jako ti češi co odešli 😀 ) máma se opět vyklonila přes zábradlí a freneticky zařvala:

KARLÓÓÓÓS!!!!

KÁÁÁÁÁRLÓÓÓÓOS!!!

Nebyl jsem překvapen, že hudebník se neobjevil. Naopak jsem byl překvapen, že se neobjevila ani ochranka objektu, aby maminku zpacifikovala. Matka se s lítostivým výrazem vrátila ke stolečku, mumlající si posvátnou mantru o Cohenovi a jeho čtyřhodinovém koncertu, a jala se přerozdělovat všechno jídlo co objednala mezi zbytek hostů.

Ahoj, já jsem Karla, a vemte si těstoviny, jsou výborný. Ty jsi Verunka? Krásná ženská, ale pár kilo navíc by neškodilo, nechceš si vzít tady ty zapečený brambory, i studený jsou dobrý! No, ale to publikum, to mě zklamalo, jak hned šli domů, to kdybyste byli na Cohenovi…

Marcelko, nechcete hroznové víno?

V družné konverzaci s ostatními hosty jsme strávili další půlhodinku, kde máma všem musela říct, že máme dvě kočky, a ta druhá močí tátovi do peřin, na mobilu všem pustila Cohena, aby zjistili, o co přišli. Několikrát zmínila, že synek už ji asi nikdy na žádný koncert nevezme, jak se za ní musí stydět.

Sice jsem na chvilku cítil, jako kdybych já byl přísný otec a ona moje rozjívená dcera se kterou cloumá puberta, ale naopak, vezmu ji kdykoliv, bez jejího působení by tenhle článek byl asi 5x tak kratší, a zdaleka ne tolik zábavný, stejně jako celý večer…