Víte, poslední záplava Magicových reportáží většině lidí nic moc neříká, je tedy potřeba – v rámci tematické diverzity – proložit to nějakým článkem z kategorie, která se naopak těší velké popularitě = historky s babičkou.

Babička si je vědoma, že k ní chodím každý pátek a neděli, pokud výjimečně nedlím v zahraničí či na horách. Občas má ale potřebu i tak mi zavolat, aby se ujistila, zda skutečně přijdu a někdy mi i hodí takové preview, na co se mě večer chystá dotazovat, anžto babička je člověk povahy zvídavé a tato zvídavost neopouští ji ani v jejím pokročilém věku. 

Babička se mě tedy do telefonu kromě několika jiných věcí dotázala, jestli jsem pokřtěn. Nevím věru, k čemu ji tato informace byla, ale popravdě jsem ji odvětil, že pokřtěn jsem, ačkoliv k aktu křestu jsem zároveň zcela indiferentní, a můžeme to probrat večer.

Přišel jsem k ní okolo páté, babička mě zmerčila, a hned od boku střílí: „Honzíku, jak je to s tím Tvým druhým jménem, teda?

Řekl jsem si, že to babičce nedám zadarmo, ale pomocí vhodně zvolených nápověd ji k tomu dovedu.

„No, babi jsem pojmenovaný podle světce“ řekl jsem nadějně, doufajíc, že si vzpomene a tím bude šaráda ukončena.

Nic. Nula bodů. Babička na mě zkoumavě hleděla, ale netroufala si ani tipovat.

„Byl to kazatel… král Herodes ho nechal popravit“ soukal jsem nešikovně moje chabé znalosti o tomto světci.

Při pohledu na babiččinu napjatou tvář se jí nedala vytknout absence přemýšlení. Správná odpověď ale nepřicházela. Popravdě ani jakákoliv jiná. Babička si mě zvědavě prohlížela, jako kdyby tento rébus chtěla vyluštit z mojí tváře, jelikož nápovědy mnou poskytované jí doposud k ničemu nebyly.

„Karel Kryl jeho jméno použil v jedné svojí písni!“ vytáhl jsem svůj největší trumf. Babičce se však stále zračila ve tváři transparentní nevědomost.

Schlíple jsem rezignoval refrénem zmíněné Krylovy písně, kde se dotyčné jméno objevuje: „Salome, sťali už Křtitele, Salome usměj se vesele… zabroukal jsem neohrabaně a doufal, že babička při vyslovení kýženého jméno procitne z letargie a konečně se chytí.

Nestalo se tak. „No babi, jsem Křtitel.“ Utrousil jsem nakonec odevzdaně.

Babička se na mě podívala s nově nabytým zájmem a konverzačním tónem kontrovala:  „Křtitel? To není možný. Ty nejsi Křtitel.“

Já jsem tuhle historku slyšel tak stokrát, a v polovině případů z úst samotné babičky, tedy jsem věděl, že je to pravda. Babička prostě jen zapomíná, tak jsem ji trpělivě odříkal celou tu historii s hluchým farářem, který zaměnil Jan Karel za Jan Křtitel.

„Ty se přece nejmenuješ Křtitel.“ Odbyla mě věcně babička a celou moji pečlivě vystavěnou argumentaci takticky přešla bez komentáře.

„Já chci vědět to druhý jméno, to po tom chlapovi co si ho tvoje maminka vzala jako prvního, já jsem to zapomněla.“  Dodala babička na srozuměnou

Konečně mi to došlo. Babička se sice do telefonu tázala, zdali jsem pokřtěn, ale výrazem druhé jméno myslila ve skutečnosti příjmení.  Řekl jsem jí to, a babiččina tvář se poprvé rozjasnila: „No! Jasně, to je ono! Já jsem si prostě nemohla vzpomenout.“

Za pět minut se ke mně důvěrně naklonila a spiklenecky pronesla, že to moje příjmení už opět neví. Ubezpečil jsem ji, že to není důležité. Důležité je, že ví, kdo jsem a proč jsem za ní přišel.

Je to tak, některé věci v životě prostě nejsou důležité. Například pamatovat si cizí příjmení. 

Některé jiné naopak ano.

K těm druhým řadím tyto naše rozhovory s babičkou.