Tuhle úvahu jsem chtěl napsat už dlouho. Poslední dobou nad tím hodně přemýšlím. Jedna moje kamarádka, která si nepřála být jmenována, chtěla, abych to napsal, přestože si nejsem úplně jistý, že v tomhle textu najde, co hledá. Dejte si pozor na svá přání, mohla by se vám splnit, a pak byste mohli být zklamaní.

Chci popsat fenomén, který už delší dobu ve svém životě pozoruji a snažím se jej analyzovat a nějak pro sebe vysvětlit. Teď to tedy zkusím vysvětlit i pro ostatní a vůbec nevím, zdali budu ve svém snažení úspěšný.

Pokud metaforicky popíšeme lidský život jako knihu, potom všichni lidé, kteří tím životem projdou, jsou kapitoly. Některé jsou krátké, jiné dlouhé. Najdeme mezi nimi kapitoly zajímavé a dech beroucí od začátku do konce, kapitoly se slibným začátkem, nenadálým zvratem a smutným ukončením, nebo i takové, kde se toho po celý průběh zase tak nic moc neděje. Všechny kapitoly mají dvě věci společné. Někde začínají a někde také končí. Já to říkám často, určitě jste to ode mne slyšeli, a kdo si myslel, že si to odpustím a nenapíšu to do této úvahy, tak i ten právě zjišťuje, jak šeredně se přepočítal: Vše je dočasné a o mezilidských vztazích to platí dvojnásob.

Každý člověk v našem životě nás nějakým způsobem formuje. Pokud jste osobnost velice submisivního založení, pak slovo formuje s klidem nahraďte slovem definuje. Nevíte, o čem mluvím? Představte si na chvíli všechny lidi, do kterých jste kdy byli zamilovaní, a nevyšlo to. Pár jich bude, že. A teď si představte, o kolik jiný by byl váš život, kdyby to vyšlo. Zkuste nad tím chvíli přemýšlet. S každým jedním z těch lidí by byl vlastně trochu jiný, viďte? Od nicotných detailů až po zásadní věci – byli byste trochu jiní lidé a vedli trochu jiné životy. Nejde jen o partnerské vztahy, ale i o ty kamarádské, protože i kamarádi nás formují, a já jsem v životě určitě potkal několik lidí, kteří na mě měli vliv, a uvědomuji si, že kdyby ten vliv pokračoval, spoustu věcí bych třeba dělal jinak.

Začněme skupinou lidí, která nás ze všech vrstev našich vztahů na jakékoliv úrovni formuje či formovala nejvíce. Spousta z nich v našem životě figuruje neustále na popředních příčkách – členové rodiny, například. Blízcí dlouholetí přátelé. Může to být i někdo, ke komu celý život vzhlížíme.

Ale co ti ostatní? Co ti, kteří pro nás kdysi hodně znamenali, někdy to byla dokonce příslovečná alfa a omega, a nyní nejen, že se dávno nevyhřívají na výsluní přízně, ale dokonce to vypadá, že v jejich kapitole už chybí jen poslední tečka za poslední větou. Že jejich příběh byl dopsán. Nemluvím teď o případech, u kterých je to zcela patrné – většinou se jedná o partnerské vztahy, které nevyjdou, a jejichž agonický konec je navrch korunován nějakým traumatizujícím zenitem.  Jasně, tuhle kapitolu máte chuť vyrvat ze svojí knihy, pochcat a zapálit, ale i tak to nejde, bude součástí té knihy už navždy, přestože od nynějška již pouze ve formátu „read only“ jako součást důležitého archivu nabytých zkušeností.

V dnešní době máme spoustu úžasných možností jak někoho vandalsky vyseknout, srabácky smazat, špinavě škrtnout či elegantně eliminovat z našeho života. Je to tak jednoduché, mnohem jednodušší, než porouchaný vztah s dotyčným napravit. Velkou roli hraje pýcha, která nás přesvědčuje, že to nejsme my, kdo udělal chybu, takže my přece nepolezeme za tím druhým a nenabídneme mu konstruktivní dialog, který si klade za cíl napravit poničený vztah s dotyčným člověkem, protože by to byl projev slabosti. A my rozhodně nechceme vypadat slabí před někým, s kým máme spor. Takže se domýšlivě zakopeme na vlastní půlce a jsme schopni zničit spoustu vztahů tím, že neděláme nic pro jejich zachování. A vůbec, posral to ten druhej, tak ať se snaží. Často však nepřilezeme, ani když jsme to my, kdo ten vztah tragicky torpédoval, a tady zase operuje hrdost v roli inhibitoru zdravého rozumu.  V tomto nejsem jiný než ostatní, snad jen mám větší sebereflexi a naprosto si tento vznik a průběh malicherných žabomyších šarvátek uvědomuji.

Pořád přemýšlíte, o čem je vlastně tenhle článek, že? Já vím. Není to o lidech, kteří do našeho života patří. Není to ani o lidech, kteří do něj patřili a už nepatří. Chci popsat to, co je mezi. Šedou zónu. Skupinu lidí, kde každý jeden z nich pro nás kdysi hodně znamenal, a nyní tomu tak není, ale není to z toho důvodu, že by nám dotyčný nějak ublížil, že bychom se rozhádali a urazili se, jak jsem popsal v odstavci výše.  Chci mluvit o fenoménu, který jsem si sám pro sebe pojmenoval. Říkám těmto lidem blízcí cizinci a letargicky, pasivně sleduji, jak se jejich počet rok od roku zvětšuje.

Uvedu vám to na příkladu. Kdysi jsem byl zamilovaný do jednoho děvčátka. Byla ze Slovenska, já ne. Moje touha po tom ji vidět dosahovala v jednu dobu takových rozměrů, že jsem si koupil lístek na autobus, přijel do Bratislavy, koupil lístek jí i sobě zpátky a přivezl jí do Prahy na víkend. Bylo to podobné jako celý ten vztah – nesmyslné a zároveň opojné. Jasně, nevyšlo to, dopadlo to mizerně, ale plynuly další roky, a z nás se stali… já nevím, kamarádi? Vídali jsme se jednu dobu docela často, a bylo mi fajn v její společnosti, navrch to je velice pohledná a inspirativní mladá žena a složil jsem pro ni spoustu básní, za což ji budu nadosmrti vděčný, protože není většího daru člověka člověku, než je inspirace.

Začal jsem to vnímat až v průběhu letošního roku, kdy jsme si občas napsali, občas mi poslala nějaký názor na moji povídku, a několikrát mi mezi řečí napsala, že bych mohl za ní přijet, protože má nový byt. Já jsem jí to vždycky nějak odkejval, ale sám jsem nevyvinul ani minimální snahu, aby k tomu setkání došlo.  A ne, ona už spoustu let nebydlí v Bratislavě. Bydlí ve stejném městě jako já. Teď se vraťte zpátky k předchozímu odstavci a přečtěte jej znova až ke slovu „víkend“.  A tohle je merit celé této úvahy. Ten propastný, nedozírný a hluboký kontrast mezi dvěma přístupy k někomu, kdo neudělal nic špatně.

Snažím se popsat změnu vztahu bez zjevné příčiny – někdo nám byl blízký, ale nyní je nám v podstatě cizí a to ani nemusel nic kardinálně zkurvit. Dokonce ani vy jste nemuseli nic pokazit. Prostě se to stalo samo od sebe, v důsledku neustálého vyvíjení všech vztahů, jejich posouvání nebo naopak stagnace. Nakonec se stane, že některé mají tendence přepadnout přes okraj a poslední síla, která je drží alespoň na periferii našeho zájmu, je síla vzpomínek.

Termín blízký cizinec není nějaká hanlivá nálepka.  Není to cejch ani Kainovo znamení. Není to negativní. Je to dokonale neutrální, protože takhle jsem se začal cítit ve vztahu k určitým lidem, jejichž kapitoly se začínají velice pomalu samy automaticky dopisovat. A uvědomuji si, jak moc to vůči nim není fér, ale takhle to prostě cítím. Není to vůbec o tom, že bych tyto lidi nechtěl vidět. Že bych přešel na druhý chodník a dělal, že se neznáme, kdybych je náhodou zahlédl na ulici. Naopak, určitě bych s nimi rád pokecal. Ale abych vyvinul sám od sebe snahu se s nimi setkat, kontaktoval je, domluvil to, něco pro to udělal… to ne. Místo toho upřednostním setkání s někým jiným, anebo – a to je takové memento – raději jsem sám.

Jasně, vztahy se vyvíjí, zmiňoval jsem to výše – určitě se za život spoustu krát stane, že s někým jsme si blízcí a pak zase už ne, protože změna práce /bydliště/atd. Ale tohle není úplně ono. Já se spoustou z těch lidí jsem v kontaktu, akorát prostě…jinak, většinou neosobně.

Někdo nyní výsměšně podotkne, že celý tenhle článek je o tom, že tu popisuji kategorii lidi, kteří mi nechybí, a velmi pravděpodobně nechybím ani já jim, tedy mnoho povyku pro nic, proč to tedy vlastně píšu, ale nesouhlasil bych s tím, že tito lidé mi nechybí. Kdyby to skutečně tak bylo, věřte mi, že bych s nimi neudržoval žádný kontakt, ani ten minimální, a právě ten minimální kontakt je pro mě naopak důležitý. Zvláštní, že? Vysvětlím, proč tomu tak je.

V této skupině se nachází většina mých literárních inspirací – různé ženy, co přišly v různé době a ovlivňovaly mne i moji tvorbu naprosto zásadně. S většinou z nich udržuji alespoň nějaký kontakt,(obyčejně právě ten minimální) a byl bych smutný, kdybych o tento kontakt zcela přišel – tím hůře, pokud by se tak stalo vlastní vinou. Pokud je vám někdo takhle moc blízký, že o něm (a hlavně díky němu!) něco napíšete, tak nikdy, už nikdy na něj nezapomenete. Vždy vám bude dílem velice blízký, ale postupem času se také začne odcizovat, jelikož se vaše cesty nevyhnutelně rozdělí, každý si budete dál žít svůj život, dojdete na konec cyklu a kruh se uzavře.

Nejde jen o tyto výjimečné literární múzy, i když na nich se to asi nejlépe vysvětluje. Několikrát ročně pořádám srazy jedné zájmové skupiny, letos to bylo deset let od prvního. Ta skupina sdružovala spoustu lidí, se kterými jsem toho za ta léta hodně zažil, a vždy mě mrzelo, pokud ten či onen se nemohl (či nechtěl) dostavit. Nicméně pozoruji, že už je mi to nyní víc a víc jedno. Kdo přijde, tak přijde. Některým píšu už jen ze slušnosti – vím, že nepřijdou a oni to taky vědí. Je to takový rituál minimálního kontaktu s blízkými cizinci. Vlastně ani nevím, kdyby skutečně přišli, jestli bych si s nimi měl co říct. Možná se někdo v této definici pozná.

Chápu, že úvaha by měla nastínit problém a potom nabídnout řešení. Tato úvaha na to tak docela sere. Primárně proto, že tato úvaha a potažmo její autor nevnímá fenomén blízkých cizinců jako problém, ale pouze jako skutečnost, která navíc může být velice subjektivního rázu – je klidně možné, že žádný z lidí, kteří si přečtou tenhle článek, to nevnímá podobně a ve svém vnímání této mojí subjektivní skutečnosti zůstanu osamocen, to je naprosto v pořádku.  Nejdůležitější asi je vzít si případ od případu, člověka po člověku, a zamyslet se, jestli skutečně chceme, aby to takhle skončilo, a pokud ne, co jsme ochotni pro to udělat.

Všechno co jsem chtěl napsat, jsem pravděpodobně napsal. Dává to smysl? Ne? To nevadí. At least I tried, did I not?

Tohle je poslední letošní článek. Protože mi Pavel zařídil top shit stalking model, tak vím, že to někdo i čte. Takže dík. A dík Pavlovi za ten stalking model. Uvidíme se v příštím roce, a slibuju, že s úvahami dám milému čtenáři opět na dlouhou dobu svátek.