Víte, tohle nebude tak úplně článek o babičce, ale když Vojtěch Zamarovský napsal knihu „Na počátku byl Sumer“ já bych mohl napsat knihu „Na počátku byla babička“ a potom ji zaplnit jednotlivými kapitolami, jako bude například ta dnešní.

Minulý pátek, jako každý pátek, když jsem v Praze, jsem se vydal k babičce. Pokud někam chodíte často, lidé si Vás zapamatují. Dokonce už nemusím ani hlásit své jméno na vrátnici. Nemusím hlásit ani jméno babičky. Všichni zdejší zaměstnanci totiž vědí, kdo jsem a kam jdu, což je způsobeno zmíněnou frekvencí mých návštěv.

Každý rezident rovněž neomylně ví, že nejsem ženat, ni zasnouben, a dokonce, představte si, ani ujařmen v jakékoliv formě svazku partnerského. Šíření tohoto faktu se již nepočítá mezi mé zásluhy, nýbrž nechť na vrub jest to připočteno babiččině repetiční osvětě. Babička totiž často do místních ošetřovatelek hustí, kterak jsem sám a jak je to (doplň náhodná slova negativního charakteru) přitom je to taková škoda, protože já, její vnuk, jsem (doplň náhodná slova pozitivního charakteru)

Mám velké štěstí, že se ve zdejším objektu momentálně nevyskytuje žádná pečovatelka v podobné věkové kategorii, sic by babička zahájila mocnou kampaň za pokus o vzájemné sblížení. Jedna taková tu kdysi byla, babička jí chtěla darovat mojí sbírku básní, ale nakonec k tomu nedošlo, protože babička básně ocejchovala jako „příliš dekadentní“ a usoudila, že by měly kontraproduktivní účinek a byly by to jen góly do vlastní branky (v čemž měla ta předvídavá žena nejspíše pravdu)

Nyní tedy Domov s pečovatelskou službou okupují ženy mezi čtyřiceti a šedesáti lety, a ač se od sebe vzájemně v mnohém odlišují, jednu věc mají společnou: Vědí, že jsem svobodný.

Je jasné, že když jsem na návštěvě u babičky, a přijde tam některá z nich, zahrajeme si všichni tři společně takový folklór, kdy se babička zeptá přítomné pracovnice, zdali tato nedisponuje dcerou či vnučkou na vdavky, já tuto poznámku takticky ignoruji, a tázaná žena poctivě zapře všechno své ženské příbuzenstvo. Je to hra, kterou jsme se za ty roky naučili hrát, a nijak nám to nepřekáží.

Tedy jsem si myslel, že tyto zbytečné poznámky a výkřiky do tmy jsou koloritem jedné místnosti, a pokud se náhodně setkáme na chodbě, nebudeme zbytečně tuto trapnost vytahovat. Jak osudově jsem se mýlil, si přečteme na řádkách následujících.

Jdu si tak v pátek večer po chodbě, a proti mně dvě pečovatelky.

„Dobréééj! Jdete za babičkou?“ bodře zahlaholí jedna z nich a počastuje mě řečnickou otázkou. „Ne nejdu, jdu líčit na medvěda!“ měl jsem chuť opáčit sarkasticky.  

„Jojo, je pátek.“ Odpovím místo toho nezúčastněně a pokládám tuto konverzaci za ukončenou.

Ony však ne.

„Tak kdy se budete ženit?“ Wau. Oukej? Sestra v akci pálí ostrejma. Na tohle vážně nemám náladu.

„NIKDY!“ uzemním ji kysele s takovou razancí, až mě to samotného překvapí. Nu což, alespoň se stanu hrobníkem této neduživé rozpravy ještě dřív, než vyraší své pestilenční pupence.

Sestry to ale nehodlají zabalit. Koneckonců, jsou v přesile.

„Jééé a proč ne?“ přisadí si druhá v hraném údivu.

O tuhle konverzaci skutečně nestojím, a taky jí to řeknu. To, že následující věta jí rovněž poskytne odpověď na její otázku, beru již jen jako příjemný bonus.

„Nestojím o to“ ucedím škrobeně a opět se snažím intonaci posadit tak, aby bylo zcela transparentní, že tento rozhovor je u konce.

Tak prej ne.

„Však ona si vás nějaká najde“ řekne první sestra a šibalsky na mně mrkne, bohorovně ignorujíc můj žalostný pokus o terminaci nevyžádaného dialogu.

„Nestojím ani o to“ zavrčím již skutečně hodně nenaloženě a přemýšlím, CO DOPRDELE musím říct, aby mě ty dvě Erínye dopřály svatého klidu.

Použitá intonace, výraz obličeje, zvolená slova… pořád se snažím a pořád je to marný, je to marný, je to marný.

„A proč o to nestojíte?“ Švitořivě zapřede jezinka v bílém plášti. „Víte, jakou by babička měla radost?“ přidá se s gustem druhá.

Hele, já je úplně chápu. Mají toho obě dost, babička je tím pravděpodobně krmí denně. Jejich životy by možná byly lepší, kdybych se oženil, protože by to pak nemusely poslouchat, ale já nejsem jejich voodoo panáček, zeď nářků, nebo linka důvěry.

Dopadlo to tak, jak to dopadnout muselo, aneb kdo chce kam, pomozme mu tam. Jelikož mi došlo, že se z toho nevykroutím bez předložení nějaké věcné argumentace, zahrnul jsem je výkladem o svobodě a nezávislosti solitéra a důležitě jim vyjmenoval všechna pozitiva, které tento stav skýtá. 

Dotyčné ženštiny mi po kratším výkladu konečně přestaly metat pod nohy další verbální zmije, a stáhly se do defenzívy.

Závěr si vypůjčím z mojí nejoblíbenější divadelní hry od Cimrmana – Záskoku

Tak končí, TEDY ALESPOŇ DOUFÁM, naše komédie. Zlo prohrává a dobro žije. Vám, paní, vidím, se slza v oku blyští, že chodí to tak pouze na jevišti. V životě našem opáčně to bývá -tam dobrák úpí, vrch má duše křivá. Jak ale říkám na každičké štaci: svět bude lepší, dáme-li si práci.  Je marné žehrat, modliti se zdrávas, vše záleží jen na vás, na nás, ale hlavně teda támhle v pátým patře NA BABIČCE!