Čus čuníci,

Dnes jsem si vyzkoušel novou roli. Byl jsem zrovna u babičky, když mi začal zvonit telefon – na displeji neznámé číslo. Normálně neznámá čísla nezvedám, protože na druhém konci jsou neznámí lidé a cokoliv co mi chtějí sdělit má naprosto mizivou šanci dostat se alespoň na periferii mého zájmu.

Jenže shodou okolností zrovna tento pátek organizuji SoL sraz, tedy bylo by zcela reálné, že by se ozval nějaký Solák, na kterého jsem pozbyl nebo nedostal číslo s jakousi organizační poznámkou nebo dotazem, tedy tohle je snad jediný týden v roce, kdy mají cizí čísla u mě zelenou, a kvůli hladké organizaci srazu jsem schopen přetrpět i nabídky hypoték, životního pojištění, a mobilu za korunu.

Jenže tohle nebyl ten případ. Volajícímu nutno připočíst ke cti, že nechodil kol horké kaše ale pálil rovnou bez přípravy od boku. A ostrejma.

„Prosím?“

„Tak tohle už mě vážně nebaví. Jak dlouho si voláte s mojí přítelkyní!?

Nemohu říci, že by na mě vyloženě křičel. Kdyby se tak stalo, mám starý telefon a nebylo by mu rozumět. Chtěl bych říci, že mladému muži na druhém konci drátu mohlo být tak dvacet let, byl popuzený, rozrušený, a hlas se mu trochu třásl a přeskakoval. Prostě to s ním solidně lomcovalo.

Rychle jsem projel virutální seznam všech žen, se kterými si pravidelně telefonuji. Máma. Babička. Nic dalšího k zobrazení. Nula.  Dále jsem projel seznam žen, se kterými si telefonuji, jak by se lidově řeklo: „jednou za uherák“  Ač jsem objevil pár jmen, žádné mi nesedělo do této nové tajenky, kterou přede mne postavil majitel ublíženého tenoru.

Snažil jsem se z něj tedy dostat, pokud tedy již mám být obviněn z tohoto mravního deliktu, s kým si tedy mám volat?

Naprosto se to minulo účinkem,  útočný hlas naopak přezbrojil o úroveň výše:  JAK DLOUHO SE SPOLU SCHÁZÍTE?

Well, that escalated quickly. Snažil jsem se ujistit rozlícený hlas na druhé straně linky, že nevím o tom, že bych se s někým scházel. Popravdě jediné ženy, co pravidelně vídám, jsou ty, co chodí do práce a z práce – a že tedy se jeho křížová výprava bude muset ubírat jiným směrem.

Šermoval s faktem, že volá „zpátky na tohle číslo“ a že si tedy nemohl splést číslo, jak jsem se mu snažil vemlouvavě navrhnout. Příliš pozdě mi došlo podívat se na číslo volajícího – to nebylo žádné mobilní číslo, tedy jeho argument by se prokázal jako lichý.

Parohatý volající náhle teatrálně rezignoval: Víš co, mě už je to celý jedno. Úplně! Ona Marta je tak trochu coura, často ani nespí doma, určitě nejsi jedinej, muhahahahaha.

Martu znám jen jednu, jenže znám i jejího přítele, párkrát jsem s ním mluvil, tudy vítr nepovane.

V tu chvíli ale zavěsil, a tím mě zdravě nasral, protože mi přišlo, že je ideální čas tohoto nešťastníka utěšit mojí doktrínou: ať není smutný z Marty, která je tak trochu coura, protože i kdyby nebyla, jejich vztah je dočasný, pomíjivý a zbytečný. A časem se stejně rozejdou. A pokud ne, jeden z nich umře dřív. Proto mu vlastně Marta prokazuje službu, že takhle couračí, a tím mu dává skvělou příležitost k nalezení jiné dočasné pomíjivé a zbytečné citové investice. Bohužel už jsem nic z tohoto nestihl!

„Kdo to byl Honzíku?“ zeptala se babička

„Nějaký blázen co si myslel, že mu jeho holka se mnou zahejbá babi“

Pokud se divíte, že se babička ANI NEZEPTALA, jestli je toto obvinění založené na pravdě, je to proto, že je to moje babička.

A nějaký ten pátek už mě zná.

A přesto, že by si moc přála, aby se se mnou jakási Marta vídala ( a ty další věci), a dokonce věřím, že by jí velkoryse odpustila, že je to tak trochu coura,  tak ví, že nic takového není na pořadu dne.

 

Doslov: Ještě během dnešního večera jsem se dozvěděl, že to byl prank call od Dannyho, tedy nic z toho co jste si zde přečetli, se vlastně nestalo a nebylo to skutečné. Jste nasraný? Nedivím se. Chápu. Tak šup teď běžte, a přečtěte si jeden jakýkoliv jiný článek na této stránce.

Třeba o tom, jak si sousedi myslí, že jsem gay. Nebo proč se cítím jako důchodce.Jak se mi kamarádi snažili dohodit servírku, jen proto, že jsem o ní složil báseň. Proč se Darth Vader nemohl dostat do koupelny. A blázni v Bohnicích  si mysleli, že jsem Janis Sidovský. A nebo, že zařídit openkartu byl tuplovanej voser s trochou prudy místo polevy.

Všechny ostatní historky co zde najdete…. jsou totiž skutečný.

Až mě to někdy děsí!