Dnešní zážitek z pražské MHD byl poměrně traumatizujícího charakteru, ale tak proč se o něj s milými čtenáři mých rozvleklých monologu nepodělit (Spoiler alert: bude to dlouhé. A ano, nechutné.)

Při tradiční cestě za babičkou na oběd, i přisedl si na Vysočanské naproti mě zvláštní párek dvou… no tak dobře… příslušníků lidské rasy teoreticky v mém věku. Oba působili tak… použitě a umazaně, šmahem je ocejchovat nelichotivým statusem bezdomovce mi zabránil pouze fakt, že jsem nikde nezmerčil žádné přeplněné tašky haraburdí, a jejich tělesný zápach nebyl tak otřesný.

Ogárkovi mohlo být tak jako mě, jenže byl nezřízeně vyžraný, což ještě dojemné demonstroval těsně utaženým opaskem, takže mu jeho zavalitý teřich rozverně plandal přes pas. Jeho přítelkyně vypadala jako můj kamarád Kuba the Peacemaker poté, co vypil téměř sám celou forsáž. Byla úplně, úplně mimo. Podle mě si šňupla omítku a zapila to terpentýnem, jelikož její stav napovídal, že není schopna vůbec ničeho, ani pořádné chůze.
Jak tragicky jsem se ovšem mýlil, měly ukázat okamžiky následující.
Umolousaná děvucha se probrala z drogové apatie, a začala laškovně… eh, tohle už bude těžké na popis, protože si musím vyvolat z mysli ty odporné, ODPORNÉ vzpomínky! No proste… začala cosi hledat pod početnými tukovými vrstvami svého souputníka. Ano, tam dole. To co používá na čuraní, protože moje imaginace, ač velice živá, kategoricky odmítá že by to tenhle opotřebovaný patron tuzemského vepřového mohl používat i k jiným účelům, leč dovádivá metresa se mě snažila přesvědčit o opaku.
Oplácaný valibuk nejdříve její pokusy o zažehnutí erotické jiskry cudně odháněl, pak ale dospěl k závěru, že nejlepší obranou bude jistě útok, a jeho chtivé prsty, každý jeden velikosti poctivě tučně maďarské klobásy, vydaly se na přímou zteč do neprobádaných intimních oblasti té lascivní toluenové bludičky, nenasytné zajíždějíc pod vrchní i spodní části oděvu.
Zatímco se naproti mně začaly naplňovat veškeré neverbální premisy k zahájení seriózní kopulace, zanedbání zvrhlíci si jistě neuvědomili, že ze mě nevědomky udělali němou oběť jejich natřikrát odporné pantomimy.
Snažil jsem se s tímto faktem nějak vypořádat, diskrétně odvracejíc oči, ale nedokázal jsem se oprostit od krutého faktu, že v mé bezprostřední blízkosti nachází se roztoužené duo dvou rujných individuí, a vzpomenul jsem si na legendární hlásku sirotčího spratka Dennyho, jedné z vedlejších postav kultovního filmového spektáklu „The Room“ který při podobně scénce zahlásil „I just like to watch you guys“

Uvědomil jsem si, že jeho pocity naprosto nesdílím a předčasně jsem opustil autobus, raději jsem šel pěšmo o zastávku navíc, kde jsem se snažil vypudit tyto nechutné obrazy z hlavy.

Trpce jsem litoval, že se mnou necestoval Pijer ve službě, jenž ten by jistě spojil příjemné s užitečným, a kromě nahlášení fízlům za mravní ohrožování by je ještě vybral za absenci jízdenky, jelikož nevěřím tomu, že tento nanejvýš otřesný párek, skládající se ze sádelnatého vepřoida a rachitické inhalátorky ředidel, byl držitelem jízdenky!