Ačkoliv obvykle neholduji těmto akcím, a jsem vrcholně líný, co se týče jakékoliv gastro kultury, která kromě dobrého jídla zahrnuje nedobré davy hladových, hrabivých a humpoláckých spoluobčanů, tentokrát jsem se nechal ukecat na piknik food fest, kde jsem se měl sejít s Tomem, Luckou a Anym.

První patálie nastala s lokací celého vypečeného festivalu. Sraz byl ve 12 na místě zvaném Ladronka. Podvědomě jsem si uvědomoval, že ten název jsem v minulosti poměrně nedávné slyšel, ale za boha jsem si nemohl vybavit v jaké souvislosti, tedy jsem požádal moudrou stránku dopravních podniků, nechť mě blahosklonně navede.

Ona mě naopak vyvedla. Vyvedla mě z omylu, že je to funkční a validní nástroj, pomocí kterého se neznalý Pražan dopraví z místa A do místa B, jelikož v momentě, kdy jsem opustil tramvaj, po úmorné 40 minutové jízdě (kde jsem jadrně proklínal svůj hloupý nápad toto absolvovat) jsem se ocitl v zastávce Kavalírka. Můj peprný žargon měl však do kavalíra daleko.

Jelikož jsem spolku přátel lichvy, šmeliny a úžery včas nezaplatil fakturu za telefon, můj mrzký prastarý aparát, už tak handicapovaný z absence internetu a všech zajisté potřebných aplikací, pozbyl i svých elementárních funkcí, tedy jsem nemohl ani napsat či zavolat Tomovi, abych se s ním podělil o frustraci, že jsem jel někam 40 minut a stejně nevím, kde do čerta jsem.

Naštěstí Tom, vědom si mojí technické impotence, proaktivně zavolal sám, a škrobeně mi oznámil, že teda nejsem moc blízko, a že musím tam a tam, a tam doleva a pak nahoru, rovně, a tam uvidím zastávku.

Mezitím u mě zastavilo auto, a týpek na zadním sedadle na mě významně pokynul. Pokud mě poznal, já jeho nikoliv, a tak jsem jej stejně významně odignoroval. Rozezleně jsem do sluchátka deklaroval, že pokud se mi nepodaří najít zlořečenou zastávku do časově únosné periody, ostentativně odcházím naplnit měch do pokleslého podniku rychlého občerstvení. Tomáš mě varoval, že i když najdu zastávku, je to ještě kus cesty, načež jsem mu přezíravě odvětil, že rád chodím, na bus čekat nehodlám, a že to dojdu.

Zastávku jsem našel, abych s agonickým šklebem ve svém zlostí zkřiveném obličeji uzřel, že je to dalších 8 stanic! A víte, co bylo nejhorší? Když jsem ujel ty stanice, a zjistil konečně, KDE a CO je Ladronka, uvědomil jsem si, že tu oblast poměrně dobře znám, jelikož jsem trávil spousta večerů v blízkém sousedství této destinace v pár předchozích měsících s jedním děvčátkem.  No není to k vzteku?

Potřebu zapálit sídlo dopravních podniků pomalu nahrazovala potřeba se najíst, kterou jsem vyhodnotil jako stále přecijen o něco zásadnější, vydal jsem se tedy hledat Toma, Lucku a Anyho, který měl kromě zpoždění taky motorku, a ta ho na místo dopravila asi 5 minut přede mnou.  Řekl jsem si, že se nedám, a prostě je v těch davech najdu, jelikož moje oči fungují jako ultra-fast person scan, a skutečně velice dobře dokáži najít konkrétní lidi v davu.

Po cestě si všímám spěchající matky s dvoupatrovým kočárkem, z jehož spodního patra náhle vypadla mikina. Matka mikinu ještě přejela a nevzrušeně pokračovala dál. Zatímco jsem sledoval vzdalující se siluetu matky, rozhořel se instantní morální blitzkrieg, či se mám na cizí matku zhusta vykašlat, protože je to prostě cizí člověk, a mně cizí lidi zajímají asi jako kvartální výnos prodeje herynků v Norském království za třetí čtvrtletí roku 1974. Na druhou stranu by to znamenalo, že bych udělal dobrej skutek, mohl si vybarvit modrý vokýnko, a Mirek Dušín i Jarda Foglarů by na mě byli pyšný.

Nakonec jsem cizí mikinu cizí ženě vrátil a tím jsem splnil misi s názvem „udělej pro jednoho cizího člověka dobrý skutek v roce 2017. Jeden. Jeden dobrý skutek.  S důrazem na tu číslovku. Jeden.

Bez problémů nalézám Anyho, Lucku i Toma, a poté, co poslední dva jmenovaní slupli dortík, vydáváme se prozkoumat kulinářské teritorium a zavdat sobě do sosáku nějaké dobroty.

První věc, kdy se mé peníze loučí s peněženkou stejně srdceryvně jako Jack s Rose poté, co se potopil Titanic, je stánek, kde prodávají rozličné nezbednosti z medu. Medový cider vyhrál cenu Miss sympatie a dcérečka co tyto produkty prodávala, mi ho i otevřela. Byl dobrej, chuť rozhodně zajímavá.

Mezi davy lidí (fest byl zadara) jsme se prodírali okolo různých stánků. Byly zde asi tři burgrárny (z čehož jednu obsluhovaly hot roběnky ze Slovenska – není divu, že tam byla taková fronta) potom pár stánků se sladkými věcmi, nebo zavařovačky, Asie, mořský potvory, a ač se někde tvořily zlé fronty, robotníci se činili, a docela to odsýpalo.

Tom s Luckou a Anym si dali sépie, ale mně na tyhle žužu slaný potvory moc neužije, tak jsem předkrm vynechal, a nakonec bylo rozhodnuto, že si vystojíme frontu na jehněčí burger, kterej byl moc dobrej, s rukolou, majonézou, tzatziki omáčkou vyladěn do takového řeckého stylu, ale přesně něco takového byl příjemný svěží vítr ve stojatých vodách tuzemských hamburgerů.

Mimoto jsem rovněž zrekvíroval jednu zavařovačku chilli marmélády s rajčaty, kde se dal vzorek ochutnat, a musím říct, že všechny nabízené omáčky, dipy a čalamády byly skvělé, a pouze limitované zastoupení bankovek v prkenici a rovněž nevelké skladovací prostory mého ošacení bránily mi k nově nabyté akvizici přidat pár dalších.

Burger byl sice dobrej, ale já jsem prase. A všichni ostatní taky, takže zatímco Tom s Luckou se vydali na nákup nějakého speciálního párku v rohlasu, já s Anym jsme dostali chuť na belgické hranolky s chilli uzenou omáčkou, které byly rovněž velice dobré.  Zalili jsme to jedním řezaným Lobkowiczem.

To, že jsme prasata, jsem říkal. Takže už nikoho nepřekvapí, že jsme tuhle kombinaci zajedli zmrzlinou, která byla moc dobrá, akorát dva kornoutky této zmrzliny bylo tak sedm kornoutků normální, takže jsem se s kombinací mango a borůvka s levandulí nešťastně potýkal dobrých dvacet minut, zatímco Any, který mě bedlivě pozoroval, si neodpustil poznámku, že můj kornoutek s borůvkovou zmrzlinou vypadá jako useklá ruka, což mně a mojí fantazii rozhodně konzumaci neulehčilo, ale herštek, přece jim to tam nenechám.

Účast byla značná, nikde jinde jsem neviděl více těhotných žen na 1 km2 – tady jich bylo dobrých 20. Rovněž jsem zahlédl nějaké staré známé tváře z Coly, a cestu domů v tramvaji prospal.

Hele, já myslím, že povedený. Na to, že hrozilo, že tam zase netrefím jako na koncert pár měsíců zpátky, nakonec vše se v dobré obrátilo, a to, že můj žaludek se naopak pod tíhou a rozmanitostí zkonzumovaného jídla neobrátil, bych klasifikoval jako konec dobrý: všechno dobrý, no ne?