Těpéro čuníci!

Víte, když jsem po dohrání Days Gone přemýšlel, jakou novou hru bych měl začít, abych o ní mohl napsat článek, zrak mi ulpěl na opuštěné krabičce s hrou „Ghost of Tsushima“, kterou mi dobrácky zapůjčil můj kamarád Kamil, se slovy: „na Papine, zahraj si to, je to fakt dobrý!“ Jak dlouho jsem to měl? Mám pocit, že mi to přinesl v lednu na kartičky u Pijéra, který mi to mimochodem také doporučoval, a od té doby to tam bezprizorně leželo a milý Papin o hru vykazoval stejný zájem, jako ženy o Papina.

Kdyby to byla hra, kde hrajete za jakobína z doby Velké Francouzské Buržoazní Revoluce, kdybych s bolševiky dobýval zimní palác, (nebo je naopak potíral v uniformě carského důstojníka) zapaloval s Marinusem van der Lubem Reichstag, prováděl atentát na Heydricha nebo v roli NKVD komisaře první třídy zatýkal půlku Stalinova politbyra, kdyby to mělo takovýto námět, okamžitě po tom skočím. Rovněž bych bral hru z prostředí řecké antiky, římského impéria, nebo Egypta z doby faraónů, ale tohle je hra, kde hrajete za samuraje, a právě proto jsem k tomu přistupoval velice vlažně.Moje váhavost pramenila z historické neznalosti doby, klidně to přiznám. O samurajích vím zhruba tolik, jako většina čtenářů tohoto článku. Nehrál jsem Shogun: Total War, neviděl film Poslední Samuraj, nad postelí mi neleží maketa katany, a haiku je poetický útvar, který je mi naprosto cizí. Nemám k té době a jejím reáliím žádný vztah.

Popravdě má hlavní motivace proč to vůbec zkusit byla založena na následujícím vnitřním monologu: „Ty vole, tak Kamil se ti s tím tahal na kartičky, vzpomenul si na tebe, přinesl ti to, a ty to ani nezkusíš?“ Tak jsem to teda nainstaloval s předpojatou myšlenkou, že nejspíš nebudu cílovým publikem této hry z důvodů uvedených výše.

Spustil jsem to a prvním příjemným překvapením pro mě byla možnost vybrat si audio – anglické namluvení je standard, ale tato hra nabízela i japonské namluvení s anglickými titulky. Normálně bych vždycky sáhl po anglické verzi, ale něco mi říkalo, abych v zájmu autentičnosti celého zážitku zvolil japonštinu s titulky, a dobře jsem udělal.

Řekl jsem si, že tomu dám deset minut, a když mě to nechytne, férově to Kamilovi vrátím, způsobně poděkuji, a řeknu, že to nebyl kalíšek mého saké. Prvních deset minut mě nicméně přibilo do pohovky. Hra se s tím nijak nemaže, a vrhá vás přímo do víru dění. Postava, za kterou hrajete, se jmenuje Jin Sakai, je rok 1274 a nezbedným mongolíkům se zachtělo dobýt Japonsko. Jenže než k tomu dojde, rozhodli se udělat generální zkoušku, takový pokus nanečisto, a obsadit nejdřív ostrov Tsushimu, který je prezentován jako vstupní brána do země vycházejícího slunce. No, nepřijelo jich zrovna málo.

Ačkoliv váš strýc, Lord Shimura, který je zároveň vrchním samurajem ostrova Tsushima, tzv. „Jito“, povolal všechny bojovníky ze všech samurajských klanů, je na první pohled jasné, že to zoufale nestačí. Ale netřeba věšet hlavu! Pošleme našeho nejlepšího samuraje na férový duel s nejsilnějším mongolem, a až tento dostane bídu v čestném souboji jeden na jednoho, mongolové poníženě stáhnou oháňku a náš ostrov zase opustí! What could possibly go wrong?Tato úvodní scéna je zdařilou ukázkou střetnutí dvou odlišných kultur, kdy pouze jedna z nich hraje fér, a tento fakt budiž významnou kontribucí k jejímu debaklu. Do středu mongolských šiků neohroženě přijede Lord Adachi, a zvučným hlasem vyzve hlavního mongola na duel. Na to se nevzrušeně přikolébá vůdce mongolů a ústřední zlojed Kotunchán, bez okolků hodí na Adachiho nějakou břečku z kalíšku a hned vzápětí letí i zapálená pochodeň. Zatímco překvapeného Adachiho lačně stravují plameny, váš strejda se zdravě namíchne nad touto nehoráznou nečestností a zahájí bezhlavý frontální útok. Netřeba dodávat, že čestní samurajové dostanou strašlivou nakládačku, všichni do jednoho jsou pobiti, strýček se stává zajatcem toho mongolského žoku sádla, a vy se válíte v tratolišti krve mezi ostatními padlými samuraji na pláži Komody. No, a takhle začíná Ghost of Tsushima.

Naštěstí vás najde zlodějka Yuna, která by se za normálních okolností na nějakého samuraje zhusta vybodla, ale protože zlí čuníci zajali jejího bratra, potřebuje parťáka k jeho záchraně, a tak Jina ošetří. Jin je však umanutý mezek, a hned jak může chodit, okamžitě se vydává k hradu Kaneda, kde zlotřilý Kotunchán drží zajatého strýčka s cílem jej osvobodit. Kotunchán tentokrát milostivě svolí k duelu, Jina zpráská jak psa, a hodí jej z mostu do vody. Opět vás léčí Yuna, a teď už i docela nadává. Je evidentní, že bez spojenců a lepšího vybavení to nepůjde, a v tomto momentě se hráči naplno otevře svět Tsushimy, ve kterém můžete (skoro) kamkoliv.Ostrov je rozdělen na tři provincie – Izuharu, která je nejjižněji a kde vaše putování začíná, prostřední Toyotamu a nejsevernější Kamiagatu. Každá provincie se následně dělí na několik prefektur a celá mapa je uspokojivě velká. První věc, kterou dělám v hrách tohoto typu je ta, že jezdím po mapě, koukám po okolí a řeším „points of interest“ tedy z Witchera nebo série Assassins Creed známé „otazníky“.

Co chci říci úvodem – grafika je naprosto famózní. Absolutně nádherné prostředí. Hned ze startu dostanete koně, kterému můžete dokonce vybrat barvu a jméno z několika variant, a samotné projíždění po ostrově Tsushima s občasnými zastávkami je něco, co mě moc bavilo. Tvůrci uchopili points of interest z té správné strany. Zatímco v Assasinovi jsem vyčistil medvědí brloh a dostal možná tak medvědí kůži a pár zkušenostních bodů, zde bylo spousta různých aktivit, a každá nějakým způsobem zlepšuje vaši postavu mladého samuraje a jeho dovednosti.

Samozřejmě jsou zde tradiční vojenské kempy, stanoviště, nebo celá ležení, protože mongolové nelenili a kromě plenění, rabování a zabíjení došlo i na stavění, a tak jejich jurty vyrostly na Tsushimě jako houby po dešti. Cílem často není jen obligátní pobití všech troufalých nájezdníků, ale i doprovodná činnost v podobě zabavení ukořistěných vlajek padlých samurajů, vypuštění zajatců, či zrekvírování surovin. Po úspěšném splnění se stane hned několik věcí – dostanete suroviny potřebné na vylepšení zbraní a brnění, zkušenostní body a ve slepé mapě se okolí dobytého kempu odkryje, což může odhalit další zajímavá místa.A jaká to jsou? Můžete stopovat lišky, které vám ukážou ukryté pomníčky, u pilířů cti sbírat další samurajské meče (a měnit tak tím vzhled svého vlastního) jako správný samuraj skládáte i ta otravná haiku, trénujete svůj meč na bambusových stojanech, koupete se v horkých pramenech, zapalujete majáky a šplháte do těžko přístupných svatyň. Žádná z těchto aktivit není otravná (ani to haiku, protože trvá půlminutu) a z každé vaše postava získá něco – ať už se jedná o užitečnou, nebo alespoň kosmetickou věc.

Kromě těchto aktivit hra obsahuje celou plejádu vedlejších úkolů. Naštěstí už nejsme v době, kdy se pod pojmem „vedlejší úkol“ rozumělo následující: „Ahoj, já jsem Cecil a chci, abys mi přinesl deset dikobrazích bodlin, pět kapřích šupin a tři paviání předkožky, ty jsou nejdůležitější, a až mi to odevzdáš, už se nikdy neuvidíme.“ Přesto řada lidí označuje vedlejší úkoly jako neužitečnou výplň, nutné zlo, či zbytečné mrhání času. Tady tomu tak není.Ghost of Tsushima obsahuje vedlejší úkoly, ale i vedlejší příběhové linky. Vedlejší úkoly jsou poměrně krátké, a často docela pochmurné až depresivní. Potkáte například otce, kterému dali mongolíci Sofiinu volbu – kterého syna ti máme zabít a kterého pouze uneseme? Otec si s těžkým srdcem vybere a prosí vás o záchranu alespoň toho uneseného syna, když se mu ten druhý houpe na větvi jak hadrový panák. Když najdete uneseného synka a zbavíte života jeho únosce, tento vám rozhořčeně sdělí, že otec bez váhání vyřkl jeho jméno, když se mongolové zeptali, kdo to odskáče. Jenže protože jsou to hoši zlomyslní, udělali to právě naopak. Každopádně on se domů rozhodně nevrátí, a klidně máte taťulínovi říct, že mu synek zakokrhal, vždyť si to stejně přál. Jenže tomu už taky nic neřeknete, protože se mezitím utopil v řece.

Ač jste samuraj, obyvatelé Tsushimy jsou schopni vám zalhat bez uzardění. Takto jsem potkal ženskou v baráčku, která mi řekla, že banditi jí ukradli všechno jídlo, ale že by ho teda chtěla zpátky, ale ať ty vostrý hochy nechám bejt, taky potřebujou nějakej dlabanec, to dá rozum. No, co myslíte. Vostří hoši byli vostří i na mě, takže kromě uloupené potravy dostali ochutnat i to moje ostří. Vrátil jsem se jako bůh k hladové vesničance, která radostně vykřikla: „jůůů, rejže, tu jsem neviděla, ani nepamatuju!“  Na moji nechápavou otázku jak je to možné, když ji přece banditi oloupili teprve před pár dny, mi bohorovně odvětila, že mi lhala, abych ji pomohl, a že banditi si stejně žádné jídlo nezaslouží, a že mi přeci říkala, abych je nekosil.  Prostě často je v těch úkolech nějaký dějový zvrat a skoro vždycky k horšímu. Jó samuraj, ten tvrdej chleba má.Vedlejší příběhové linky jsou jiný kafe. Když se opět zmátoříte po vejprasku od hlavního zloducha, konečně vám dojde, že bez spojenců žádná slavná liberace strýčka neproběhne. Tedy seznámení s vedlejšími postavami proběhne v rámci ústřední příběhové linky, nicméně je jen na vás, jestli v jejich příbězích budete pokračovat (no, tak jako budete, žejo, protože pouze za jejich plnění dostáváte hedvábí, které je třeba k vylepšení brnění) Tyto dějové linky pro mě byly jedním z velkých pozitiv této hry.

První dva spojenci, které získáte a se kterými v průběhu celé hry plníte úkoly napříč Tsushimou, jsou Lady Masako a Sensei Ishikawa. Masako je velice vitální babička, k níž osud v posledních dnech nebyl příliš laskavý. Zatímco její manžel trestuhodně pohořel (ve všech významech toho slova) v „čestném“ duelu s podlým Kotunchánem, její synové padli při následné hurá akci, a jejich manželky a děti navrch zabili nájemní vrahové přímo v rodinném sídle. Lady Masako je jediná, která přežila tuhle krvavou lázeň, jediná, kdo zůstal z klanu Adachi a její působení by se dalo shrnout následující větou: „ I am here to chop heads and love grandchildren, and I am all outta grandchildren.“  Tedy s touto mazanou kolčavou cestujete Tsushimou a pomalu rozkrýváte, kdo se podílel na vyhlazení její rodiny a hlavně kdo si jej objednal!Sensei Ishikawa je starej pedantskej kozel a zároveň nejlepší lučištník na ostrově, kterému vzala kramle jeho studentka Tomoe, jež se navrch paktuje s mongoly a učí je přesně to, co ji naučil on, což ho samozřejmě točí. Ishikawa Jina neustále poučuje, různě zkouší a málokdy pochválí, přesto těch devět misí, které s ním plníte, bylo super. Váš vztah s těmi postavami se vyvíjí, postupně před vámi odkrývají svoji minulost či pohnutky, tohle se hodně, hodně povedlo. Je tam ještě několik dalších, ale tyto dvě jsem si zamiloval a přišlo mi sympatické, že na každou větší bitvu mě všichni tito spojenci doprovázeli, v boji rozhodně nebyli do počtu.Když jsem zmínil boj, tak si na něj nyní trochu posvítíme. Je rozhodně originální a po počátečních neúspěších, kdy jsem si dokonce musel dát na chvíli hru na easy, abych na pošestnácté překonal jednu misi, si na něj lze zvyknout. Problém tkví v tom, že na začátku nic nemáte a nic moc neumíte, zatímco v konečných fázích hry je vám k ruce početný arzenál a paleta silných schopností a dovedností, že už nic není problém.

Sice by se zdálo, že když máte pouze katanu a krátkou dýku na tiché zabíjení, nebude ten boj nikterak komplikovaný, ale opak je pravdou. V průběhu hry totiž postupně odemykáte bojové postoje. Každý bojový postoj je vhodný proti jinému typu protivníka, a naopak proti ostatním typům docela bezzubý, tedy často se stane, že za jednu bitvu se osmkrát přepnete. Například kamenný postoj je dobrý proti protivníkům s mečem, ale jakmile má meč a štít, přepínáte na vodní. Proti kopiníkům jsou oba dva na pendrek, tam musíte zapnout větrný postoj, a proti velkým hromotlukům funguje měsíční. Do každého postoje navíc můžete investovat další dovednostní body a tím jej vylepšit. Přesto i maximálně vylepšený bojový postoj neznamená automatické skolení protivníka, jen vám to dost usnadní. Naopak špatný postoj málokdy vede k úspěchu – to by musel nebohého mongola řezat někdo jiný a vy mu jít do zad, to potom ano.Bojový systém má i jednu originální specialitku, a ta se jmenuje Standoff. Můžete se totiž s protivníky vypořádat jako pravý Samuraj, přijít do mongolského kempu a zvolat: „tak mě tu máte, kdo se se mnou utká jako první?“ načež se vyloupne nějaký odvážný mongol, a oba proti sobě stojíte s napřaženými zbraněmi. Cíl hry je seknout ho přesně v okamžiku, kdy se on chystá seknout vás. Pokud to uděláte dřív, srazí vaši zbraň a rovněž čáru života na naprosté minimum, kdy už jen stačí, aby nějaký přicmrdující mongol na Jina plivnul, a je vymalováno. Pokud to nestihnete, stane se totéž.

Ze začátku je to snadné, mongolové jsou pomalí a teatrálně se napřahují, ale v pozdějších fázích hry je to peklo. Je nutné říct, že Standoff je dobrovolný, ale když si ho vylepšíte, tak po vyprášení úvodního mongolíka naběhne na ostří nože ještě druhý, popřípadě třetí nešťastník, a pokud máte jedno konkrétní brnění, tak tento počet je navýšen ještě o další dva, tedy ze startu vyřídit pět holomků je super. Jenže dokončit zdárně ten první Standoff je mnohem složitější – zmetci se Jina snaží vycukat předstíraným útokem, a jsou rychlí až běda. Některé Standoffy jsem třeba patnáctkrát prosral, klel u toho jak pohan, a nakonec to vyřešil úplně jinak, což je velká deviza této hry – do ničeho hráče nenutí, je na vás, jaký přístup zvolíte.Kromě meče a dlouhého nože obsahuje Jinův arsenál ještě poloviční a dlouhé luky s různými druhy šípů, ale tady sranda rozhodně nekončí.  Víte, proč se to jmenuje Ghost of Tsushima? Samurajové, kteří měli chránit obyvatelstvo, jsou poražení, mongolové plení a drancují, na co přijdou, a prostý lid je naprosto demoralizován. Jin Sakai je jediný, kdo tak nějak skóruje po té ostudné decimaci, ale co je jeden samuraj proti mongolské hordě… A právě proto Yuna vymyslí legendu „Ducha“ a Jinovi udělá takové PR, že by i Mára Prchal záviděl. Jin není prezentován jako poslední příslušník rozprášené kasty, ale jako neohrožený mstitel utlačovaných, který kromě přirozených sil vládne i těmi nadpřirozenými, protože zesnulí předkové vidí, co tu zlí mongolíci natropili za rotyku, a rozhodli se Jinovi pomoct v jeho nerovném boji!

Hra se naštěstí nezvrhne v žádnou pomstu nemrtvých samurajů ani máchat spektrální katanou nebudete. Díkybohu. Každý splněný úkol nebo aktivita vás odmění růstem věhlasu – minor, moderate, nebo major. Úrovní věhlasu je celkem deset a na každé dostanete několik dovednostních bodů, než postoupíte na další. Některé názvy jsou úsměvné a překládat je nebudu – Unyielding Wind, Demons Blade, Raging Storm, a finální je samozřejmě Ghost of Tsushima. Co je ale nejdůležitější – kromě další úrovně věhlasu dostanete přístup k jedné z šesti Ghost weapons a tady teprve začíná ta pravá bžunda. Pokud chcete bojovat s mongoly, nemůžete bojovat podle pravidel, protože ani oni tak nebojují. Pryč s konvenčními zbraněmi a Standoffy! Pryč se samurajskou upjatostí a předvídatelností, která Kotunchánovi akorát hraje do karet! Tedy můžete překvapeným mongolům házet do kožíšku lepkavé bomby, vytvářet kouřové clony, metat šurikeny, odlákávat je hozenou petardou, a v poslední třetině hry se naučíte z kytek dělat jedy smrtící nebo halucinogenní, a foukačkou s otrávenými šipkami tento dárek doručíte.

Co chci vyzdvihnout, je ovládání. Člověk by si po tomto výčtu schopností, dovedností a bojových postojů řekl, že musí být velice obtížné tohle všechno kormidlovat, ale opak je pravdou, naopak se do toho člověk dostane velice rychle a na to, kolik máte možností, je to kormidlováno velice uspokojivě. Orientace na detail je zde vidět na každém kroku – například, když máte k dispozici tři šípy, tak ve vašem toulci jsou reálně tři šípy, a když je všechny vystřílíte, tak je toulec prázdný, toho jsem si všiml až po nějaké době, a byl jsem pozitivně překvapen.

Co se týče vybavení – opět musím chválit. Není to zbytečně přeplácané – máte dva druhy čepelí, dva druhy luků, a zatímco u čepelí skutečně vylepšujete jenom udělené zranění, luky mají hned několik atributů. Fakt je vidět, že se u toho někdo zamyslel.Brnění je jedno. Můžete mít ještě helmu / čelenku a nějakou masku, ale to jsou kosmetické předměty bez vlivu na hru. Tohle opět vítám, už mě nebaví rpgčka, kde máte podkolenky, nátepníky a kouzelný suspenzor navrch. Každé brnění jde několikrát vylepšit (a vylepšuje se i vzhledově) a žádné není vyloženě ultimátní – každé slouží k jinému účelu. Co je však nejlepší: Jde mezi nimi kdykoliv přepínat, což jsem reálně využíval na těžší obtížnosti skoro pořád. Jedno brnění se hodí na Standoffy, další dává bonus ke Ghost Weapons, jiné k lukostřelbě, k boji na blízko, a jedno je vyloženě dobré na duely, a tak dále.

Protože ano, v této hře jsou i normální duely, nejen v podobě břečky na textil a subsekventní pochodně. Bojujete s japonskými odpadlíky, mongolskými generály, nebo s postavami v rámci hlavní dějové linky. V duelech nemůžete používat žádné smrduté triky, jako jsou šurikeny či bomby, ale pouze bezduché mlácení oceli o ocel taky nečekejte. Jin se totiž v průběhu své cesty může naučit speciální techniky, které vešly do legend a byly používány slavnými samuraji minulosti, ale není to nic nadpřirozeného a nesmyslného, naopak je to vkusně udělané, a zapadá to do celkového pojetí.

Další modifikace se nabízí v podobě charmů. Charmy jsou talismany, které rozvíjí Jinovy vlastnosti a dovednosti. Tedy jeden například doplňuje zdraví, když zrovna nebojujete, další procentuálně navyšuje zranění u Ghost weapons, snižuje obdržené poškození, ale třeba i 15% šanci na vyslání otráveného šípu namísto normálního. Celkem je jich snad padesát, některé můžete získat vícekrát, a dají se různě kombinovat. Originální a užitečný přídavek.Taky čumíte, jak to pořád chválím, a kdy to přestane? Tahle hra si skutečně dala záležet na detailech. Například když se chcete dostat do konkrétního bodu, který jste si předtím vytyčili na mapě, začne tím směrem foukat vítr. Dokud jdete po větru, jdete správným směrem. Jaká osvěžující změna oproti Assassins Creed, kde máte za stejným účelem svítící zlatou pičku a pod ní měnící se čísla! Pokud někoho stopujete a minete to, hra vás nechá ujít deset kroků a pak vám soucitně oznámí, abyste se vrátili, že jdete blbě, protože nikdo, prostě nikdo nechce ujít dva kilometry blbým směrem, když ani neví, kde odbočil blbě.

Tak dobře, na chvíli to přestanu chválit, a napíšu, co mě na této hře hnětlo. Konkrétně to byly dvě věci, ale ani jedna nebyla nijak zásadní. První je nucený stealth. Prostě jsou mise, kde se Jin musí plížit, aby ho nikdo neviděl. Jenže když se to nepovede, hra vám škrobeně oznámí, že jste byl chycen, zčerná obrazovka, a jede se nanovo. Hele beru to v případě, kdy třeba odněkud utíkám, a mám na sobě jen pyžamo. Nemám jak se bránit, je zbytečné tedy v tomto utrpení pokračovat. Ale když tam přijdu najetej jak bůh války, a samotné skrývání nemá nějaký vyšší účel, tak absolutně nechápu, proč po odhalení hra končí. Ať na mě těch mongoloidů prašivých naběhne padesát místo deseti, ať mě ta hra klidně potrestá, že ji nehraji tak, jak tvůrci zamýšleli, ale ať mě proboha netrestá takto, kdy s tím nemohu nic dělat.

Druhá výtka s první trochu souvisí. Ja v těchto open world hrách, a hlavně tedy na začátku, projíždím celou mapu, dělám všechno možné, a hlavní dějovou linku si často nechávám až na později. Tedy se může stát, a opakovaně se stalo, že jsem narazil na místo, kde jsem, řekněme, ještě neměl co pohledávat. Tím nechci říct, že bych byl level 5 a soupeři level 50, tento nešvar je zde zcela vymýcen (opět zdravím Assassins Creed) ale že do této lokace se mám podívat až v rámci hlavní dějové linky a něco konkrétního zde provést. Hra to anoncuje následovně: „You are entering an area with overwhelming enemy forces.“ Když jsem si to přečetl, říkám si: „Super! To bude výzva! Jen do mě!“ načež po třech krocích vpřed začal na mou nebohou hlavu pršet déšť ohnivých šípů od neviditelných lučištníků.Hele, tohle neberu. Ať tam je klidně dvacet mongolů na cimbuří, ale ať mám možnost je sejmout. Ať je to klidně těžký jako maturita z matiky, kdybych nějakou dělal, ale ať to není nemožný, nechci bojovat proti neviditelnému nepříteli. Řešení, jak zamezit vlezlému hráči vstup na místo, kam ho časem nasměruje příběh, je několik. Zde nebylo vybráno to nejlepší, to je vše, co bych k tomu řekl. Toto jsou jediné dvě výtky, které mám k té hře.

Hudba. Co říct k hudbě. Asi jen tohle: V roce 2006 jsem byl s bývalým spolužákem Štěpánem na filmu Stardust – taková dospělejší pohádka. Film byl určitě dobrej, kdo neviděl, doporučuju to. Ovšem co bylo naprosto fenomenální, byl hudební doprovod k tomuto filmu, který měl na svědomí jistý Ilan Eshkeri. Když jsem po dohrání Ghost of Tsushima našel jeho jméno v titulcích na pozici autora hudebního doprovodu, najednou to celé dávalo smysl.

Když jsem Ghost of Tsushima dohrál o víkendu podruhé, zvedl jsem se od Playstationu k počítači, abych objednal oficiální soundtrack na třech vinylech, když mám teď novej gramofon. Tisíceré díky, mami! Stačí vám to takhle? Hudební doprovod je absolutně grandiózní a naprosto zapadá do celé hry. Takhle dobrej soundtrack měl naposled Horizon: Zero Dawn, a to už je dobrý čtyři roky zpátky. Neskutečně se těším, až si to pustím na té gramodesce a když budete hodný, třeba vás taky pozvu na poslech.

A teď to nejdůležitější. Příběh. Tohle vše co jsem doposud popsal, zatím svědčí o excelentní hře, ale špatný příběh ji stále může uvrhnout do pokáleného pekla průměrnosti. Nebudu tady psát scénu po scéně, nebudu to spoilovat, jen řeknu své dojmy z toho. Pokud nechcete číst nic, co se týká příběhu, přeskočte na závěrečné hodnocení.Příběh má u mě deset bodů z deseti. Naprosto jednoznačně. Děj má spád, nejsou tam hluchá místa, postavy jsou super a vytvořil jsem si k nim vztah. Jejich jednání dává smysl.

Nikdo vám necpe žádnou pochcanou romanci, protože tohle je hra o samurajích a záchraně jednoho ostrova, ne o nějakým mizerným pelešení.  Když si vzpomenu na datadisk do AC: Odyssey, kde jsem za Kassandru toho umouněnýho autistu Nataka poslal k šípku asi třikrát, aby se stejně nakvartýroval ke mně domů a dokonce mi udělal děcko, zatímco já jako hráč jsem o něj měl stejný zájem jako studentky o černý péro Dominika Feriho! A stejně se nacpalo všude!

Kdybych měl tuhle hru nějak subjektivně definovat, tak to není ani tak o poražení invaze. Je to o střetávání tradičních hodnot, cti a zvyklostí proti modernímu přemýšlení Jina, který ví, že Kotunchán má samuraje přečtené a pokud se budou jako samurajové chovat, nikdy ho neporazí. Ten starý svět reprezentuje Lord Shimura, vrchní samuraj, a také Jinův strýc a mentor v jedné osobě. Celá hra je lemována flashbacky do minulosti, kdy strýček Shimura učí mladého Jina jak být správným samurajem, protože Jin přišel o mámu i o tátu v mladém věku, a Lord Shimura je jediný člen rodiny, který mu zůstal. Například se dozví, že nepřítel se nikdy nezabíjí zezadu, když se mu rozhodne vzít život, vždy se mu má podívat do očí. Jin se nejdřív snaží tenhle kodex ctít, ale ve střetu s realitou barbarského vedení boje ze strany mongolských nájezdníků zjišťuje, že ve válce není možné držet se vznešeného kodexu, když to zbytečně stojí další životy.

Jeden příklad za všechny, kdy jsem se snažil ochcat mongolskou lodní blokádu, aby se Šógun dozvěděl, že to tady teda nedopadlo, a že potřebujeme nový samuraje:

Shimura: Ale ne, mongolské lodě jsou rychlejší! Takhle naši loď za chvíli doženou! Není nic, co s tím můžeme dělat! No, tak to je v rejži.

Jin: Hele, tady je hwacha (takový metač zapálených šipek, dávný předchůdce sovětských Kaťuší) mohl bych ji použít a neutralizovat nepřátelské lodě!

Shimura: Použít zbraň nepřítele? To ne, to je nečestné!

(V tu chvíli jsem si jako hráč řekl: „No víš, ale když to neudělám, tak naše loď se nikdy nedostane k japonským břehům, Šógun nikdy nikoho nepošle, a tuhle invazi nikdy neporazíme jen proto, že ty tu natahuješ moldánky, když mám použít zbraň, kterou sem přitáhli jiní Asiati, než ti naši, ty dědku upjatej kverulantskej!“)

Když se naučím foukat ty otrávené šipky, tak to je teprve velké nou-nou! Jin se tedy časem nestává hrdinou, ale štvancem. Jeho partyzánské taktiky a „nečestný“ způsob boje jsou na vyšších místech vnímány velice nelibě, a je úplně jedno, že s nimi slaví úspěch a proti mongolům, kteří si na fair-play také zrovna nepotrpí, to zabírá. Zatímco prosté obyvatelstvo Jina adoruje a jeho boj proti mongolům – ať už je jakýkoliv – podporuje, tak kasta samurajů v čele s jeho strýcem a samotným Šógunem to neschvaluje, protože asi neuznávají heslo „účel světí prostředky.“Tolik k příběhu, víc o něm psát nebudu. Bavil mě. Silný postavy, silnej děj, silnej konec. Nemám co vytknout, a sami víte, že zrovna na příběhu se u her vozím rád a často.

První dohrání mi zabralo cca dva týdny, ale udělal jsem v té hře naprosto všechno, každý quest, každý achievement, každé vylepšení a každý point of interest. Jenže i když jsem to po těch dvou týdnech dohrál, nechtělo se mi tenhle krásný svět opouštět, tak jsem si to dal podruhé na v dnešní době populární mód New Game+ kde začínáte od znova, ale máte už všechny dovednosti, zbraně a vychytávky, přijdete pouze o nasyslené suroviny.Musím říct, že i NG+ se tvůrcům povedlo udělat zdařile. Všechny points of interest zůstaly, jen už nedávají to co předtím, ale novou surovinu jménem Ghost flower, za kterou lze kupovat nové brnění, kosmetické úpravy vzhledu a nové charmy. Hrál jsem to na obtížnost Hard+ ale s kompletní výbavou a hlavně těmi novými charmy to bylo jednoduché. Jediné pasáže, u kterých jsem se zapotil a musel je několikrát opakovat, byly duely. Na této obtížnosti se chyby neodpouštěly, a musel jsem dokonce uhýbat, blokovat, a hrát to trochu takticky, to bylo nové. Každý předmět dostane možnost ještě jedné, finální verze vylepšení, ale žádné další změny tam nejsou, což není ke škodě věci – chcete si přeci zahrát tu stejnou hru znovu, né nějakou překombinovanou mutaci.

 

Závěrečný shrnutí: Hele původně jsem se do toho trochu nutil, ale to jen do doby, než jsem to skutečně začal hrát. Stále nemám žádný vztah k samurajům, zato jsem získal vztah k této hře – veskrze pozitivní. Hraje se to jako Assassins Creed, ale je to prostě po všech stránkách lepší, propracovanější a skutečně zacílené na tu jednu konkrétní dobu.

Grafika, hudba, příběh, postavy i hratelnost je excelentní. Výtky jsem k tomu napsal, ale nejsou nijak závratné. Dal bych tomu 9 a ½ z 10 možných, velký doporučení každýmu, kdo to ještě nehrál a má rád tenhle typ her, a hlavně velký poděkování Kamilovi, který mi hru nezištně zapůjčil. Pokud vyjde nějaký pokračování, jdu do něj.