Čus čuníci,

Máma včera zmínila, že nepřibývá nových článků, ale pozor na vaše přání, mohla by se vám splnit, protože tady jeden máte. Jo, a máma má dneska svátek, tak (vy, co ji znáte) jí můžete napsat, bude mít radost.

Poslední dny mě toho baví a zaměstnává pramálo. Nejen, že během podzimu obyčejně bývám ještě apatičtější, než jiné měsíce, ale z rozhodnutí bandy těch zkurvysynů, které jsem nevolil, jsou tu téměř veškeré kratochvíle despoticky potlačovány. Plánovaný Sol sraz jsem zrušil, hospodský kvíz, v němž jsme nově našli zalíbení, rovněž není, a ani do Záležitosti se nějakou dobu nepodívám. Alespoň jsme si s Tomem o víkendu u nás zahráli nestárnoucí klasiku Heroes of Might and Magic III, dali vodnici a objednali sushi, ale těch světlých míst věru mnoho není.

Tento úvod nepíšu proto, abych si stěžoval (nakolik moje možnost současný stav ovlivnit je nulová, tedy veškerá iniciativa vložená do jakékoliv formy protestu je zbytečná) ale abych milému čtenáři nastínil moji proměnu v teflonového, indiferentního a indolentního jedince, se kterým v podstatě nic nehne a nevychýlí jej ani na pozitivní, ani na negativní stranu.

To tedy platilo až do dnešního rána. Nasedám do autobusu 195, přesně v 6:35 jako každý den na cestě do práce. Posadil jsem se a otevřel první díl z pentalogie deníků židovského štváče, hypnotizéra mas a kulhavého ďábla alias nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse. Pro pochmurnou dobu je třeba pochmurné čtivo. Věděli jste, že Goebbels nebyl vždy takový fanatický židobijec? Například z jeho dopisu tehdejší přítelkyni Ance Stalhermové v roce 1922: „Ty přece víš, že tento přehnaný antisemitismus nemám příliš rád. Nemohu dokonce ani říct, že by Židé byli mými velkými přáteli, ale domnívám se, že nadáváním nebo dokonce pogromy je nelze sprovodit ze světa, a kdyby to někdo tímto způsobem chtěl, pak by to bylo velmi nešlechetné a nedůstojné člověka.“ To jen taková zajímavost.

Otevřu knihu a přečtu tři věty. Najednou se z autobusového tlampače ozve: „Prosíme cestující, aby si rouškou zakryli nos a ústa, děkujeme za pochopení.“ Ano, chápu. Je potřeba zapískat krysám na flétničku, aby drobní hlodavci nezapomněli, kde je jejich místo. Přečtu další odstavec a autobus dojíždí na následující stanici, kde tuto otravnou odrhovačku pustí ještě jednou a vyruší mě při čtení.

Rozumím tomu tak, že v autobuse se pravděpodobně nachází rebel, který na nařízení transparentně kálí, a tak milému řidiči nezbývá nic jiného, než jej touto vrcholně otravnou formou vyzvat k nápravě podruhé. Ačkoliv mám velice dobrý rozhled po celém voze, zrakem se mi nedaří nalézt provinilce, abych jej zuřivými posunky dohnal ke kapitulaci, protože ač roušky z duše nenávidím, ještě více se mi protiví repetice tohoto telecího hlasu z místního reproduktoru, který naprosto pohřbívá mé soustředění na knihu.

Když se však ozve odporný imperativ potřetí, a to u zastávky na znamení, kterou vůz pouze projíždí, s hrůzou si uvědomuji, kolik uhodilo, a kdo je skutečným zákeřným antagonistou dnešního rána. Není jiného vysvětlení, než že muž za volantem je sociopatický sadista, který se ukájí nad trýzněním jemu svěřených pasažérů neustálým opakováním této namluvené píčoviny. Při čtvrtém puštění za uplynulé dvě minuty je můj fokus na knihu definitivně v tahu. Obracím svou tvář, která se počíná jemně chvět vzteky, a krví podlitýma očima zaníceně fixuji zlojeda ve zpětném zrcátku, ke kterému vysílám ty nejhorší grimasy, které dokáže mé obličejové svalstvo vyvinout. Bohužel, vzhledem k tomu, že polovina mého obličeje je zakryta, je tento noblesní úkol již od počátku postižen kruciálními komplikacemi.

Korunovaný kokot mých zlobných nonverbálních projevů nedbá, a na Vysočanské to osolí dokonce dvakrát za jednu zastávku, nejspíše proto, že je zastávka moc dlouhá! Do mysli se mi začínají projektovat temné myšlenky na úkladnou vraždu. Představuji si, jak freneticky mlátím čelem provinilce o volant, dokud se krví zbrocený protiva nebude poroučet ze sedačky. Součástí líbivé představy jest však i chmurný epilog, kdy po spravedlivě vykonané odplatě na hovadu jsem ostatním cestujícím zkroušeně nucen přiznat, že nedisponuji potřebnou schopností pro zkrocení rozjetého vozu, jenž se po neutralizaci nenáviděného nimroda řítí vstříc iminentnímu karambolu. Tato nešťastná skutečnost celou lákavou ideu zbytečně kazí.

Všímám si, že i ostatní cestující tiše trpí nad bezhraniční zvůlí primitiva. Neklidně se ošívají a mračí, kdykoliv autistický autobusák opět s gustem stiskne DOOMSDAY BUTTON a z reproduktoru nás již pošestnácté začne kolektivně sekýrovat vyčítavý hlas, přestože nikdo toto zhovadilé pravidlo stejnak neporušuje. Cítím, že už to dlouho nevydržím. Moje sebeovládání se pomalu rozpadá. Takticky se rozhoduji opustit toto pojízdné Dantovo Inferno o zastávku dříve, s tím že nabytý časový deficit hravě potřu ďábelsky rychlou chůzí, jelikož hněv je velice zdatný akcelerátor.

Při výstupu z autobusu je mé řídící myšlenkové středisko zákeřně napadeno Tourettovým syndromem, a zatímco jindy dokáži své ideové protivníky verbálně vykoupat v pestilenční lázni květnatých ofensivních souvětí, nyní se k vlastní hanbě zmůžu jen na zasyčení skupinky základních vulgarit v infinitivu, nicméně tak, aby mě nesporný původce tohoto bezdůvodného zla slyšel.

Vypotácím se z autobusu, ovladajíc pouze elementární motorické funkce. Za mnou vylezou dva dědové a jeden říká druhému: „ten to do nás dneska teda sázel, co?“ Napůl se otočím jejich směrem, v krhavém pohledu stále uvězněnu smrt, a omezím se pouze na: Neuvěřitelný! NEUVĚŘITELNÝ! Potom se otočím a naberu takovou rychlost, že hravě zlomím všechny předchozí pěší rekordy na turistické úsečce Rychnovská – dveře od firmy.

Rozhodl jsem se po cestě, že ranní torturu si nenechám pro sebe, ale učiním věc, kterou jsem nikdy dříve neučinil. Napíši stížnost na dopravní podniky. Nikdy jsem nikam žádnou stížnost nepsal, pokud se mi něco nelíbilo, snažil jsem se to ovlivnit, a pokud to ovlivnit nešlo, spolknu to a přejdu, ale takhle mi pokazit start do nového dne, tak to teda ne. Do googlu jsem napsal pouze „dopravní podniky stížnost“ a už jsem sypal potřebné údaje do formuláře.

Nutno podotknout, že jejich formulář je poměrně sofistikovaný. Zabraňuje anonymním výlevům, jelikož vyplňujete jméno a příjmení, bydliště, telefon i email. Jakkoliv nerad poskytuji tyto informace třetím stranám, nyní jsem stále serfoval na vlně planoucí zášti, není mi tedy zatěžko se poctivě představit jako žalující strana. Do mysli se mi vkrádají známé Halasovy verše z jeho Zpěvu úzkosti reflektující mnichovskou zradu:

Viděl jsem slzy v očích žen

Viděl jsem pěstě zaťaté

Počkejte málo málo jen

Však vy nás poznáte

Jako zklamání působí fakt, že samotná část, kde můžete slovně rozvinout způsobené příkoří, je trestuhodně redukována na pouhý jeden tisíc znaků, na druhou stranu jsem hotov uznat, že nikomu by se nechtěla číst moje rozhořčená grafomanská litanie.

Text, který jsem odeslal na dopravní podniky tedy vypadá následovně:

Dobrý den,

Stížnost vyplňuji poprvé, snad tedy pláči na správném hrobě. Dnes jsem nastoupil do autobusu 195 a řidič pustil hned po mém příchodu tradiční otravnou odrhovačku dnešních dnů o povinnosti roušky při přepravě. Když to pustil na druhé stanici, usoudil jsem, že se pravděpodobně v přepravě nachází někdo, kdo tento pokyn prve nedodržel a jal jsem se takového člověka vyhledat očima, nikoho takového jsem však nenacházel. Zvrhlík za volantem dál škodolibě ládoval tuto ohavnost do uší zmučených cestujících každou jednu zastávku, na Vysočanské dokonce dvakrát, asi proto, že je dlouhá.

Pochopil bych nutnou repetici, kdyby do přepravy vstupovali lidé, kteří to nenosí, což se nedělo. Někdy dokonce nenastoupil vůbec nikdo, a ten intelektem nepolíbený sadista to tam stejně poslal. Chápu, že hysterie ohledně této choroby je velká a mediálně dobře živená, nicméně neustálé omílání tohoto bezcenného disruptivního mektu dvacetkrát za cestu pouze kontraproduktivně vzedme negativní vášně.

Po odeslání jsem vyzván, abych svůj úmysl potvrdil kliknutím na odkaz v emailu, který mi byl právě zaslán, jako kdybych si to snad chtěl proboha rozmyslet. Ke cti dopravním podnikům slouží fakt, že odpověď na moji stížnost dorazila do hodiny:

Vážený pane Indráku,

podání jsme předali pro informaci a k dalšímu pracovnímu využití vedoucím garáží, které vypravují spoje do sítě PID.

Dopravní podnik hl. m. Prahy, a.s., činí potřebná preventivní opatření proti šíření koronaviru v souladu s vlastníkem společnosti MHMP. Dále se řídi doporučeními Ministerstva zdravotnictví a hlavním hygienikem ČR v závislosti na vývoji situace. Zaměstnanci, kteří přicházejí do styku s ostatními cestujícími, byli instruování o potřebných hygienických opatřeních, aby chránili nejen cestující, ale i sebe a mohli dále vykonávat svoji práci.

Doufáme, že podané informace jsou postačující.

 

S pozdravem

Oddělení Vnější vztahy
Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost

 

Úvodní část o předání informace k dalšímu pracovnímu využití kvituji se zalíbením, nakolik jsem nicméně skeptický ohledně toho, jestli k tomu skutečně vůbec dojde. Druhá část je klasický korporátní PR žvást, který absolutně nereflektuje můj podnět – nestěžuji si, že tu joudovinu pustil, stěžuji si, že jí pouštěl na každé zastávce, i na těch, kde nikdo nepřistupoval. Toto reflektováno není, věčná škoda, ale pořád uděluji alespoň malého bludišťáka za rychlou reakci.

Závěrem: Chápu, že spousta lidí mi napíše: Tvoje problémy bych chtěl mít, mnoho povyku pro nic! Objektivně? Jistě. Perfektně to zapadá do koloritu dnešních dnů, kdy se problémy uměle zveličují. Jenže jak mě to pekelně rozdráždilo, to nemáte šajna. Nejen, že vás tím krmí veškerá média od úsvitu do soumraku, ale ještě to slyšet v tom mizerným autobuse dvacetkrát za cestu, to byla skutečně poslední kapka.

Jediná pozitivní věc na dnešním ránu byla čokoláda s brusinkami, mandlemi a lískovými ořechy, kterou mi věnovala dva dny zpátky kolegyně Šárka za vyřízení přijetí nějaké její zásilky. Tento článek může mít klidně podtitul: „Kterak čokoláda zachraňuje příčetnost.“