Těpic čuníci,

 

Tohle bude článek, co si přečtou tři lidi. Máma, Rojko a Kika. Ok, možná Pavel, ten toho čte dost. Tak čtyři. To však nic nemění na faktu, že i pro takto vybrané a nepočetné auditorium mě bude bavit to psát. Článků o Jizerkách je už docela dost proč přidávat další, říkáte si?

Tyhle Jizerky byly totiž výjimečné sestavou, a premiérově jsme přivítali Rojka, kterého znám 10 let ze společného působení v legendární WoW gildě  <Sons of Liberty>, a za kterým primárně jezdím na Slovensko, a jeho snoubenku Kiku. Oba mi vždy poskytnou velice vřelé přijetí, tedy se vydávám na Slovensko v průměru dvakrát ročně (a přečíst si o mých cestách minulých můžete tady, tady, no a taky tady) a žiji si tam jako hýčkaný emír.

Jak říká Pavel, naše chalupa na Jizerkách je jako Švýcarsko. Tam se buď narodíte, nebo se tam přiženíte. Dostat se tam jako nový článek je velice obtížné, jelikož rodiče si zvykli na jednu konkrétní partu lidí a nikoho dalšího tam tak nějak nepotřebují. Rojka a Kiku jsem tam procpal na základě toho, jak se o mě vždycky starají, a že si chtějí vyzkoušet běžky.

Ale popořadě.  Rojko s Kikou dojeli do Prahy už ve středu a ubytovali se U Hastrmana v Dolních Počernicích a ve čtvrtek ke mně přišli na vodnici. Rojko tedy ještě na výprask v Injustice, což je hra podobná Tekkenu, kde si můžete vzít různé známé i neznámé superhrdiny a vzájemně si nakopat svoje superhýždě.

Při obědě v Záležitosti Rojko zjistil, že se mu rozbila powerbanka –  pochopil jsem, že tento zhůvěřilý výdobytek moderní techniky jest přenosnou nabíječkou, která se ale sama musí někdy nabíjet, tedy smysl této věci mi poněkud uniká. Rojko ale zarputile trval na tom, že si MUSÍ opatřit novou, protože další nabíječku má v autě, a tedy by se mohlo stát, že se mu VYBIJE TELEFON! Oh, the Horror!

Mimochodem, se Vám musím pochlubit – oni mě chtějí jako svatebního básníka na veselku v říjnu. Hele to bude docela výzva. Tohle jsem ještě nikdy nedělal. Většinou veřejně recituji něco, co je dlouhý s cílem někoho veřejně ponížit, zostudit, dehonestovat a ještě pobavit posluchače, ale tohle bude asi krapet jinej žánr. Neříkejte jim to, ale už mám tak čtvrtinu napsanou.

Rovněž mi bylo diplomaticky sděleno, že bych mohl věnovat čas a peníze do rekonstrukce bytu, jelikož by rekonstrukci potřeboval. Je pravda, že málokdo si dovolí být ke mně takto upřímný (což ale oceňuji, bohužel málo lidí má upřímnost v povaze) a musím říct, že jsem se nad tím poctivě zamyslel, a ano, určitě tam jsou místa, kterým by oprava nebo modernizace prospěla. (Rojko to tedy specifikoval radikálněji: Mal by si to celé zapálit) Jenže to je tím, že já mám na spoustu věcí naprosto odlišný úhel pohledu – dopsat tento článek je pro mě například důležitější, než vyměnit žárovku v obýváku, protože tam stejně nesvítím. Neplánuji tam s kýmkoliv dlouhodobě bydlet, současný stav věcí mi naprosto vyhovuje. Ale kdo ví, třeba jednou vděčně využiji nabídku jejich pomocné ruky v této záležitosti.

Demokraticky se odhlasovalo (Já a Kika), že cestu ze Záležitosti do Harfy dojdeme pěšky, alespoň nám vytráví oběd. Jenže moji společníci, ač Prahu mají velmi radi, jsou zvyklí špacírovat po nablýskaném centru a kochat se památkami, avšak naše nynější cesta vedla přes začouzenou a špinavou industriální část, vedle silnic a pod mosty, a projíždějící auta se s Rojkem kavalírsky podělila o výfukové plyny, které musel ve svojí nelibosti inhalovat.

Když samozřejmě začal kvůli nastalé situaci Rojkovat, byl Kikou opraven, že přece vehementně prosazoval, že Powerbanka se musí zakoupit ještě dnes. Na to Rojko sotto voce zabrumlal, že zas tolik to teda nechtěl.  Jaký defétismus a pokles morálky! Cítil jsem se jako Křižák, kterému se nedaří dobýt Jeruzalém, a tak mu papež řekne, že zase tolik po tom teda vlastně ani netoužil!

Došli jsme do Datartu na Harfě, Rojko sobě zakoupil vytouženou powerbanku, Kika dostala taky jednu, a já nedostal nic, protože tenhle bazmeg stejně k ničemu nepotřebuji. Při pauze na kafi nám Rojko ukazoval svoje gadgets – ostentativně ve vzduchu máchal příručním nožíkem, či takovým udělátkem, co s ním jde rozbíjet sklo.  Po očku jsem vyhlížel příchod nějakého vypaseného sekuriťáka za zenitem, letitého příslušníka otrokářské externí agentury, který by se s Rojkem pustil do křížku, aby se pak za teroristický útok na kavárnu přihlásil Islámský stát, leč nestalo se nic.

Mým společníkům stačil denní příděl smogu, zplodin, špíny a bezohlednosti řidičů (to jako vážně, když dám nohu do vozovky, tak to auto nemá povinnost zastavit?) měrou vrchovatou, tedy jsme se opět přemístili do Záležitosti, kam brzy dorazil i Pijer, Timura a Pavel.

Pijer je rozený bavič, takže všechny přítomné rozesmál rozličnými historkami převážně z práce, dokonce tak, že Kika zrušila i objednanou pivní lázeň v Hastrmanu, a rozhodla se, že s pivem přijdou do kontaktu jiným způsobem.  Okolo půlnoci se toto milé sezení rozpustilo, a Pijer dostal dokonce free Rojkolift domů, poté co statečně došel až k nám před dům, kde jeho auto stálo.

Když během večera přišla řeč na jejich ubytování, které si veskrze chválili, vzpomenul jsem si na historku z let minulých, kdy jsem zde zařizoval ubytování pro jednoho kolegu, leč tento nešťastník se stal dvojitou obětí rujných souložníků, anžto z pokojů po jeho levici i pravici se ozývaly animální zvuky vášnivé kopulace.

Varoval jsem je před touto zkušeností, a vskutku, rozverný Hastrman by se měl přejmenovat na Trtkače, jelikož hned jak Kika s Rojkem přelezli práh hotelu, už z chodby slyšeli, jak ženský hlas procíteně deklamuje:  Oooooh FUUCK! FUUUUUUCK! (čti oooofaaaaaaaaak)

Jeden by si pomyslel, že vilná rajda bude zahraniční národnosti, ale jak se poznalo při snídani dalšího rána, byla to prostě jen češka, co se pravděpodobně příliš vžila do scenáře. U snídaně se pak dotazovala svého současného samce, jak se to řekne německy. Inu, kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem, že.  Druhý aktér bilinguálního koitu se mohl hanbou propadnout, nedokázal se na proti sedící Kiku ani podívat, a ještě si raději přesedl. Na opakované výzvy mrduchtivé hérečky ohledně rychlého návratu do pokoje nijak nereagoval a snažil se je zahrát do autu. Inu, jak by řekl Vítězslav Nezval: Bylo to překrásné, a bylo toho dost.

Rojko s Kikou udělali poslední nákup na hory, a jelikož jsme měli naplánovanou návštěvu babičky, koupili ji kytičku tulipánů a bonbošku. Jestli někdo ví, jak u naší rodiny rapidně nahrabat plusový boďasy, jsou to Slováci, věřte mi!

Přišli ke mně na dýmku, a Rojko si vyzkoušel poslední hry, které jsem recenzoval – Horizon a Assassins Creed z Egypta. Kiku ale nejvíc bavilo Last of Us, co mám nyní rozehrané – kde bojujete v takovém postapokalyptickém světě proti zombicím. Rojko to hrát nechtěl, protože nemá rád zombíky. Je to bázlivý malý čuník.

Před návštěvou babičky jsme se stavili v nedaleké indické restauraci. Když jsme dojedli, Rojko šel a objednal ještě nášup – nějakou špenátovou směs. No co, tak mají ještě hlad, pomyslel jsem si.

Rojko vítězoslavně donesl špenátové cosi, a mezi snoubenci se odehrála následující konverzace:

„To čo si doniesol?“ udiveně vzhlédla Kika

„Však to co jsi chcela, láska“ Rojko nasadil grimasu nestrojeného údivu

„Nie, já som chcela tie placičky“ (Storm is coming)

„Povedala si, že chceš to špenátové. Tak som zobral to špenátové“ (tvrdohlavě odvětil zmatený Rojko, který stále nechápal, jaktože není pochválen za splnění požadavku)

„No však áno, támhle majú placičky se špenátom a cesnakom“  Ojoj, špatný indický marketing přičaroval špenát na placičky, to už jsem i já věděl, že špenát je v nich obsažen asi tolik, jako v Awem je skromnosti.

Konverzace pokračovala ještě asi dalších 5 minut, a různě se cyklila a opakovala, ale jádro pudla bylo v tom, že Kika chtěla něco, co nebylo na menu, Rojko to popletl a vzal něco, co nikdo jíst nebude.  Nechali si to tedy zabalit s sebou.

„No čo urobíme s tým Paneerom?“

„Počkaj, nechaj ma to vymyslet… darujeme ho, ako tu Tvoju starú Powerbanku!“

Rojko tentokrát přesně následoval uložený pokyn a nebohý Paneer pokoutně položil na přízemní parapet jednoho domu.

Konečně jsme došli k babičce.

Babička byla samozřejmě nadšena, a tetelila se blahem, že jsem kromě svého okoukaného ksichtu dotáhl i tváře nové a nepoznané. Pětkrát se zeptala, jak jim to trvalo dlouho, třikrát na to, z jakého jsou města, a čtyřikrát zalamentovala nad tím, že nemá co návštěvě nabídnout, a to se tak snažila – kafe, sušenky i čokoládu ale po právě proběhlé žranici v indické restauraci jsme museli vše vytrvale odmítat.

Babičku jsme obklíčili z obou stran (v terminologii válečné strategie se tomu říká pincer move) a tedy zatímco lamentovala (samozřejmě) mým slovenským přátelům, jak je nešťastné že „náš Honzík nemá děvče“ gestikuloval jsem za jejími zády v útrpné mimice.  Rojko s Kikou jí slíbili, že se posnaží udat nějakou nebohou družičku. Doufám, že to měl být vtip, mé zkušenosti se Slovenkami byly sice krásné, ale nejkrásnější na nich bylo, že netrvaly věčně.

S babičkou jsme si urobili i vzpomínkové foto, a vydali se na cestu do Jizerek.

V závěru cesty, kterou jsem částečně proklimbal, jsem dokázal Rojka správně navést do chalupy, a po vybalení, přivítání s rodiči (máma: a mám Ti říkat Vlado, nebo Rojko? Rojko: Jak len chcete, v práci slyším aj na bazmega) a úvodním přípitku – to je taková klasika – jsme vytáhli karetní hru, kterou tuším přinesla rodičům Kari – jmenovalo se to „Túry Můry“ a byla to hra, která pro mě byla jako dělaná, protože nejvíce odměňovala šejdíře, švindlíře, a šmelináře, jelikož dovolovala se karet zbavovat tak, že si je hodíte pod nohy nebo narvete pod triko, a pouze ten, kdo má kartu „strážného brouka“ Vás z toho může usvědčit (pokud se tak stane, jste broukem Vy) a navrch tam jsou další speciální karty, které dokáží zamíchat hrou, ale hlavně odklonit pozornost od lidí, kteří se zbavují nepohodlných karet.

Obzlášť karty jménem „Túra Můra“ se nelze zbavit jinak, než podvodem (Pokud tedy nejste Strážný Brouk – ten podvádět nesmí, a jako jediný ji může normálně odhodit) Pokud se do konce hry nezbavíte této karty, dostanete za každou 10 trestných boďasů, za ostatní speciální karty pak 5, a za běžnou kartu pouze bod.

První večer ještě Rojko přede mnou uhájil těsné prvenství, zatímco oba rodiče obzvláště hořeli při kartě Komár (kde všichni kromě vynášejícího na něj musí plácnout ruku a kdo bude poslední, dostane ode všech ostatních karty) No, byla to sranda.

V poslední době je docela populární vymyslet tři spolu naprosto nesouvisející slova, a přesvědčit mě, abych složil básničku, kde tato slova použiji. Takže Rojko vymyslel „sáňkovačka, vyrýlovať, a pomeranč. Popasoval jsem se s tím tedy následovně:

Čtverák Rojko si chtěl užít pořádnou sáňkovačku

Jenže než na saně vlezl, náhle dostal hnačku

Aby předešel tragédii, rychle volal na Kiku

Nechť vyrýluje pomeranč a přinese jej v košíku

Musí honem dostat vitamíny do těla

Než ho drapne hnačka, a Rojko se podělá

 

Pro rýpaly: Vyrýlovať je po slovensky něco jako vykopat, a jasně, pomeranče nejsou brambory, ale básnická interpretace je všemocná, tedy to může být volně interpretováno jako vyrýlovať ze špajzu třeba. Tak, tu máte.

Druhý den byl křest OHNĚM alias běžky, na kterých Rojko ani Kika v životě nestáli. Ha! What a challenge accepted! Kika dostala tátovy běžky (každý z rodičů má asi čtvery – my bychom mohli vybavit běžkami dvě olympijské reprezentace) plus máma mu kladla na srdce, ať jí běžky namaže před tím, než se vydáme k dnešnímu cíli naší cesty – populární Prezidentské chalupě.  Rojkovi jsme pak půjčili běžky v půjčovně.

Táta nás vyklopil na třetině cesty tam a děj se vůle boží. Začátky byly…inu, poněkud náročné.  Po překonání lapálií s nazutím lyží jsme se vydali na pokusné kolečko. Rojko se dokázal pomalu a vytrvale jako klidná síla dopravit z bodu A do bodu B, ale Kike ty půjčené lyže nepochopitelně ujížděly do všech stran, a to i když stála na místě. To bylo, jako kdybyste psovi dali brusle na všechny packy a vyslali ho na kluziště.

Tady musím zmínit jednu věc.  Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo tolikrát spadl a stejně rychle zase vstal. A je fakt, že Kika padala hodně, protože ty lyže vypadaly, jako kdyby je kontroloval někdo třetí. Začal jsem důvodně podezírat tatíka, že je prostě nenamazal. Po vydrápání prvního mírného kopce jsem si zul svoje, nazul její a jel se projet. Ujel jsem dvacet metrů dopředu, otočil se a zpátky, abych výsledný zážitek zhodnotil jedinou větou: „To nejsou lyže, to jsou brusle.“ Procedil jsem kysele.   „Tak, a to se právě teď změní“ dodal jsem optimisticky, serval rukavice a jal se hledat vosky, abych neutěšenou situaci napravil.  No jasně, žejo. Vosky zůstaly ve voze, a tedy jsem si po zbytek výletu nechal tyto čertovy plaňky, se kterými jsem se nakonci i docela zžil, přecijen mám s běžkami letitou zkušenost, a ač to velice klouzalo, skutečně dobře se na tom bruslilo nebo jelo z kopce.

Což byla hlavní Achillova pata Rojka. Ačkoliv byl Rojko poměrně zběhlý ve sjezdovkách, tedy věděl, jak se správně zastavuje, tyto vypůjčené běžky mu nedovolily pořádně brzdit, tedy pokud se rozjel byť i z mírného kopce, nedokázal zastavit, svalil se jak pytel brambor a srdnatě Rojkoval:  „BAZMEG MORE NEVIEM AKO SA TO ZASTAVUJE DOPÍČE!!“

Sice se pokaždé zase zvedl, většinou tak, že se nejdřív z běžek vyzul, ale jeho frustrace se zvětšovala. Nicméně jsme úspěšně a docela i v slušném čase dojeli na Prezidentskou, a vychytali místa u stolu s takovým veselým párem, co už slušně tankoval.

 

Doporučil jsem česnečku, sám jsem si jednu objednal, a navrch řízek a Plzeň. Kika si dala Svíčkovou a Rojko jen česnečku, přesto jsme si výborně pochutnali – jako vždycky tam.  Cesta zpět začala velkým kopcem dolů, kde jsem prozřetelně poradil začátečníkům, že není čas na hrdinství, ať to raději sundají.  Během cesty se Rojko více a více nasíral, že aby zastavil, tak musí spadnout, takže poslední tři kilometry běžky už jen rezignovaně nesl, zatímco Kika se s tím dále statečně prala, dále padala a dále vstávala. Obdiv.

Jejich reakce byly různé – Rojko řekl, že to není jeho šálek čaje, nevím do jaké míry toto bylo ovlivněno jeho frustrací z nemožnosti zabrzdit. Naproti tomu Kika, která padala ještě více než Rojko i s mými 20 let starými běžkami prohlásila, že by si to ráda ještě někdy vyzkoušela, že jí to bavilo.

Každopádně děkuji oběma, že tomu dali šanci, mnohem lepší zkusit to a nepřilnout, než nezkusit vůbec a odmítat to for no damn reason whatsoever.

K večeři byla vepřová panenka plněná švestkami s cibulovo – paprikovejma šťouchačkama a tokajské víno s trochou medu. Bylo to výborný. Co bylo však ještě lepší – moje dominantní decimace všech soupeřů v Túry Můry, kdy se mi za celé jedno kolo sestávající ze 4 her podařilo nabrat jen 5 trestných bodů. Porazil jsem je na hlavu.

 

Tedy se začalo hrát Uno. Minule jsem při hraní této hry prohlásil, „být druhý je jako být poslední“ nevěda, že si toto tvrzení brzy vyzkouším i v praxi, jelikož Uno je prostě hrou, kde můžete hrát jako sám pánbůh, potom nějaký brainless pleb co vyžral, co se dalo, hodí nulu, dostanete jeho karty, a soupeř po Vás to celé zavře.  Můry byly alespoň o tom, jak je člověk schopný uhrát si své vlastní karty, a né vyžrat dobroučké pomeje ještě od někoho jiného.

Jak večer pokročil, táta vytáhl svou slavnou jabloneckou bižuterii, kterou tvoří a skupuje po antikách, a daroval Kike pár šmuků, které jí teda velmi sekly!

Druhý den jsme chtěli jet brzy, ale Rojko zjistil, že má píchlou gumu, tak jsme nakonec ukecali takového nerozhodného ogárka v Liberci, aby nám ji vyměnil, a po prostojích jsme zdárně vyrazili. (Na tomto místě bych rád poděkoval tátovi za nezištnou asistenci u tohoto otravného zdržení.) Dobráci mě nakonec vysadili až u domu.

Inu, už jsem toho zase naškrábal dost. Dík rodičům za super servis, i za to jak se popasovali s novými tvářemi, když jsem je ochudil o tradiční „jejich děti.“

Kike a Rojkovi za účast, milou společnost a čtyři produktivně strávené dny. Mám na co vzpomínat a o čem psát… a Vy… Vy tři nebo čtyři…máte co číst.