Ahoj čuníci,
Tohle bude takový nevšední příběh. Příběh o tom, že dokonce i moje ruce se dají použít na manuální práci, ač o tom leckdy sám jejich vlastník pochybuje! Příběh o hrdinovi jednoho sobotního dopoledne.
Cca v Dubnu jsem se upsal sestřičce, že ji pomůžu s renovací její koňské stáje, ideálně s kumpanií mých práce chtivých vrstevníků. V té době se mi tento závazek zdál poněkud abstraktním, leč jak se datum přiblížilo a začalo to nabývat reálných kontur, zjistil jsem několik vzácných poznatků.
- Nemám práce chtivé vrstevníky. Pokud jde o to nahnat 10 lidí na pivo, to je snadné, nahnat je na práci o víkendu – nemožné.
- Normálně bych se mohl spolehnout alespoň na věrného souputníka Pavla, leč Pavel nesnáší koně (pokud nejsou na talíři – to je jediné místo, kde je toleruje) do morku kostí. Brigáda spojená s koňmi by tedy pro něj byla biblickým utrpením.
- Nakonec jediný, kdo mi slíbil účast byl Pijer, který díky své sile a tělesné konstituci zastane práci třech podruhů, dvou býků a buldozeru, tedy s jeho kontribucí se to opraví/postaví/přesune samo, a moje úloha bude… já nevím, číst údernou, budovatelskou povzbuzující poezii pro pracující masy nebo tak něco. Měl jsem to vymyšlené skvěle.
Pijer den před odjezdem dostal antibiotika. Můj plán se sesypal jako Emil Hácha, když mu tlustej Hermann vyhrožoval, že Luftwaffe srovná Prahu se zemí. A doprdele.
Zavolal jsem sestře, a seznámil ji s touto nemilou změnou, načež jsem byl ujištěn, že tam bude deset dalších lidí, a že tedy nemusím mít strach. To mi nalilo optimismu do žil. Přecijen možná dojde na budovatelskou poezii.
Druhý den ráno jsem stál v košili a kalhotách na náměstí Sobotky, menšího městečka mezi Mladou Boleslaví a Jičínem, kde pro mě přijela Lída – máma mojí sestry Aničky (máme společného otce, rozdílné matky) Lída je moravačka každým coulem, velice pohostinná, neustále se směje na celé kolo, co na srdci to na jazyku, a se vším je hned hotová.
„No co, Jeňo! Anička mi říkala, že už nepracuješ, tam kde jsi pracoval?“
„Ano, to je pravda. Řekla ti i důvod?“
„No to jo, to mi řekla, ale určitě ti neřekla, co jsem ji na to řekla já!“ dodala vítězoslavně
„Ne, to vskutku neřekla“
„No já ji řekla, že tyhle gesta jsou zbytečný, že jsi mu měl DÁT DO DRŹKY!!!“
Snažil jsem se ji vysvětlit, že jsem mrzký ukňouraný pacifista, a že jedinkrát, když jsem se připletl do pouliční bitky, kdy dva random čuníci z plezíru napadli moje kamarády, letěl jsem do kolejiště a vyhrál rozražený nos.
Dojeli jsme do Vlčího Pole (Ano, to je název vesnice, kde Lída a Anička bydlí) a já jsem se šel podívat na 10 pracujících lidí, což je super, dívat se na to, jak ostatní pracují.
Přišel jsem ke stájím a nalezl houf dětí ve věku od 5 do 10 let.
„Dobrý den“ pozdravil jsem způsobně
„Dobrý den“ pozdravily způsobně děti.
Kde naleznu Aničku?
Jedno z dítek ukázalo prstem k horizontu. Tamhle! Viděl jsem sestru v nerovném souboji s balíkem slámy, který byl vysoký jako ona, a tak dvakrát tak těžký. Pořádně jsem se rozhlédl okolo. Z deseti avizovaných lidí bylo 8 dětí ve věku 6-14 let, (dva nejstarší kusy byla děvčátka) a dva dospělí, Lenka a Karel.
Naděje na čtení poezie byla tímto pohledem nenávratně zardoušena. Asi se ode mně fakt očekává manuální práce! Což není něco, co by mi echt vadilo, jenže moje ruce a fyzická síla jsou stejně užitečné jako prodejna jachet v Mongolsku.
I vydal jsem se za sestrou, jež vedla nerovný boj s balíkem, ve snaze přihlásit se o práci, tedy mě poslala k ostatním balíkům, které se měly přesunout z bodu A do bodu B. Když už jsem byl téměř u toho, zaslechl jsem ledabyle prohozenou větu: „jo a je tam asi sršní hnízdo.“ Řekla to stylem, jako kdyby mi oznamovala, že můžu narazit na pár berušek, motýlů, nebo králíčků, prostě nothing to worry about.
Viděl jsem kroužícího sršně hned vedle kupek, a došlo mi, že tohle už fakt nejni prdel. Před včelami mám respekt, vosy jsou mi vyloženě nepříjemné a snažím se nezdržovat v jejich blízkosti, ale ze sršňů mám panickou hrůzu.
Bez obalu jsem oznámil, že nechci být za kverulanta, ale že směrem k zlořečeným kupkám se již více nepřiblížím, dokud bude sršeň zlověstně kroužit okolo. (Lenka jej později zabila lopatou, protože vesničani se přece ze sršně neposerou) Má direktiva byla přijata se shovívavostí, aka tak tomu zhýčkanému Pražákovi dáme nějakou jinou práci.
Enigmatický termín jiná práce se rychle vybarvil jako táhání těžkých dřevěných trámů, ale vyfasoval jsem k tomu pivo, kolečko a Karla. Karel si získal mé instantní sympatie. Bývalý ligový fotbalista, asi o 10 let starší než já, se slušnou vanou, kliďas, nic nehrotil, ale zároveň uměl pořádně vzít za práci.
Naložili jsme jeden trám na kolečko a odvezli jej. Karel řekl, že je to moc jednoduchý, že to budeme vozit po dvou. Největší kumšt byl to kolečko vůbec ZVEDNOUT a odlepit ze země, potom už se to jakž takž dalo, přesto pro moje slabé ruce a brzy i atrofované svalstvo se tato řehole stávala těžší a těžší, a to jsme se s Karlem po kolečku střídali.
Při druhé pivo pauze jsme s Karlem uzřeli pobíhat Markétku, jež běžela Aničce předat nůžky, což bylo jedno ze dvou místních starších děvčátek, tak 13-14 let. Na obou bylo už zcela zřetelně vidět, že jim do pár let mužské osazenstvo celé vesnice (i všech okolních) padne k nohám, a rurální jinoši budou nabízet, hektary zemědělné půdy, tažné volky i traktory, aby zvýšili šance na ulovení těchto půvabných samic.
Karlovi při pohledu na běžící děvu zajiskřily oči a lišácky pronesl: „Dej tomu tak tři, čtyři roky jo… no a pak už tu nebude běhat jenom s nůžkami“
Všechny trámy jsme nakonec zdárně přenesli na místo určení, a vydali se na guláš z flank steaku, který byl připraven jedním z Lídiných sousedů, aneb na vesnici si všichni pomáhají. Guláš byl vpravdě geniální, mladší holky přivezly ještě koláčky a další sladké zákusky a byla to vrcholně epesní žranice.
To mi opět vlilo optimismus do žil, navíc byl na odpoledne přislíben traktůrek s vozíkem a Dominikem, tak jsem si říkal, že to už budeme tři dospělí muži, a půjde to jako po másle.
Jenže ouha, Karel krátce po obědě odjel kopat pralesní ligu, a traktor s Dominikem skutečně přijel, leč Dominik byl malý, né více jak osmiletý kluk, který ovšem traktor řídil naprosto bravurně. Naštěstí jsme zvládli tu nejtěžší část ještě s Karlem, a ve zbytku odpoledne jsem pomáhal sestře a Lence s kupkami (když už byl sršeň konečně koženej)
Uprostřed odpoledne jsem se svalil na takovou rampu, ze které se nasedá do sedla, a regulérně usnul. Naštěstí práce už byla hotová, celá brigáda byla završena památnou větou, kdy Lída chtěla motivovat jednoho kabonícího se kluka: „Usměj se nebo tě praštím lopatou“
Pro ty, co to celé dočetli až sem, bonusová historka, aneb jak moje sestra zjistila, že má bratra, aneb takhle nějak mi to vyprávěla Lída.
No víš, já jsem byla u psychologa, abych teda se poradila, kdy je dobrý říct dceři, že má bratra, no a jí bylo 13, a ta psycholožka mi řekla, že to je právě ten dobrej věk.
No a tak jsem šla za tim Jeňou (můj biologický otec) no a povídám mu, páč koneckonců, seš jeho syn, že by bylo dobrý, aby to tej Aničce pověděl on, žejo.
No a on se na mně tak podíval, a odvětil: „na špatné zprávy je vždycky dost času“
A tak jsem teda neřekla nic. A o pár let později, to bylo Aničce tak 16, byli jsme v takovým supermarketu, a prošla tam taková vysoká, nakrátko ostříhaná dáma, a nějak jsme se dostali k tomu, že tatínkovi se vždycky líbily takovýhle dámy. No a to jsem si teda naběhla, protože hned na to následovala otázka:
„Mami, a táta byl někdy už ženatej?“
„No…byl“ řekla jsem. A chvíli bylo ticho, jsem viděla, jak to zpracovává, a věděla jsem, co za otázku bude následovat.
„No a mami…“ no a tady jsem věděla, žejo, že jsem v prdeli! „Mám nějakého sourozence?“
„No…máš bratra, Aničko“
Opět ticho, opět to zpracovávala, a nakonec prohlásila:
A to jsem si myslela, že mě tahle rodina už ničím nepřekvapí!