Víte, tohle je přesně ten typ článku, který píšu kvůli šesti lidem, a přesně šest lidí ho bude číst. Budou to rodiče a bude to pár přátel, se kterými jsem byl o víkendu v Jizerkách.

 

Proč to dělám? Řekněme, že rodiče dali spoustu energie, času a peněz do přípravy předmětného víkendu, a ostatní zase investovali spousty sil do toho, aby ujeli spousty kilometrů a pojedli spousty jídla, co rodiče s láskou navařili a napekli.

Tak budete určitě souhlasit s tím, abych taky přispěl svojí troškou do mlýna. Zatímco kontribuce omladiny spočívala v trošce sportovně – konzumní, rodičovský příspěvek byl troškou organizačně- gastronomickou, já tu teda teď neohroženě naklušu s troškou literární.

 

Vlastně to bude podobný, jako tenhle článek, akorát lepší. Protože celý ten víkend byl tak nějak lepší. Teda ne, že by ty předchozí hory byly mizerný.

 

Sestava byla komorní – dva páry (Tom + Lucka a Kari + Kamil) no a já.  Jelikož jsem si na pátek naplánoval divadlo s Tomem a Luckou jsme přijeli v sobotu ráno.

 

Tom řekl, že pro mě přijede v půl osmé ráno, a přijel pro mě v půl osmé ráno. Ach, jaká příjemná změna, když někdo dokáže držet dané slovo a být dochvilný, a já se nemusím vztekat hned 5 minut po odjezdu, jak se kolikrát stalo v minulosti.

 

Dorazili jsme kolem deváté na chalupu, kde už od včera byla Kari s Kamilem a rodiče. Pokud by se náhodný zbloudilý čtenář divil, že moje kamarádka si poklidně obývá chalupu rodičů, tak asi neví, že Kari je Queen of Jizerky, Sluníčko, a nejoblíbenější jedinec z party s kódovým označením „naše děti“

Jelikož jsme s Tomem zahájili spojenou úpornou masivní kampaň pod názvem „mami, už dlouho jsme neměli Tvůj výbornej perník“ hned po příjezdu jsme se na výsledný produkt kampaně (což byl předmětný vymodlený perník) žravě vrhli, a kromě perníku jsem zakousl pár buchet, a poctivý dřevorubecký krajíc svijanského chleba.  Honzíku, Tvůj měch povážlivě narůstá! No to si zase vyslechnu.

Lucčina a Kamilova účast nesly štempl premiéry, a zvláště Lucčin postoj ke slibovaným běžkám osciloval mezi skepsí a ostražitostí, snažil jsem se tedy rozptýlit její obavy sebevědomým tvrzením, že to bude leháro, a těch osmnáct kilometrů, co s Tomem byla nucena absolvovat jako běžkařskou kvalifikační generálku na tento víkend, se rozhodně nebude opakovat, a k tomuto číslu se naše poklidné pohodové putování ani nepřiblíží. Nu, měl jsem pravdu, ne že ne!

Za trasu byl nakonec vybrán okruh Horní Maxov – okruh kolem vodní nádrže Josefův Důl – Šámalova chata – Prezidentská chata – Home Sweet home.

Kamil, kterého jsem předtím viděl pouze jednou v Záležitosti, si musel půjčit běžky z půjčovny. Jelikož nedisponoval vlastními. Za ohyzdnou židopalbu 250 korun na den vyfasoval lehce starší běžky, ale zvláště boty k nim vypadaly, že pamatují doby dávno minulé, a jak z první třetiny zkoumavým, z druhé rozpačitým a ze třetí nešťastným pohledem zhodnotila Lucka: „Tyhle boty nosil naposledy můj děda“

Kamil to však bral velice sportovně, a i když se mu hned na startu začalo sypat vázání, a drahnou dobu jsme dumali, jaký starodávný enigmatický mechanismus byl použit pro zapínání těchto lyží, nakonec jsme slavně odstartovali.

Víte, musím říct, že to fakt jelo dobře. Zatímco po vánocích byla jeden den ledovka a druhý den se to na ty lyže otravně lepilo jak kanagonem. Na Šámalce jsem si dal buřta, na Prezidentský česnečku a s mámou napůl nějakou grilovanou krkovici s takovejma dobrejma pečenejma brambasema, no a dojeli jsme krásně za světla a poměrně střízlivý, což byla taky docela změna, a taky vítaná.

Lucce jsem splnil svůj slib „ Osmnácti kilometrům se ani nepřiblížíme“ jelikož jsme ujeli pětadvacet a totálně jsme ji, chuděru, uvařili, takže se záhy odebrala do peřin a z nich už pro tento den nevyplula. Zatímco Kari, která se poctivě učila na zkoušku z medicíny, sobotní běžky vynechala a byla čilá, takže jsme večer zakončili posloucháním Cohena, Tomovou skotskou rašelinovou whisky, výborným zvěřinovým ragú od rodičů a hraním karetní hry Uno.

Musím to napsat, protože pokud to nenapíšu, bude mi předhazováno, že úmyslně zatajuji fakta a tento článek jeví se, co se týče zveřejněných informací, falešně selektivním.  Nevím, jestli znáte Uno, je to taková karetní hra, kde je míň náhody než třeba v prší, ale pořád vám to ta náhoda co zbyla, může docela rozkurvit, a ač jsem se až do závěru držel s chladným stratégem Tomem v boji o první příčku, hrál jsem velice takticky a prozřetelně, v jedné z úplně posledních her jsem to kardinálně zeslonil a zlostně mrskl s kartami o stůl.

Tom po zásluze vyhrál. Já prohrávat neumím, a učit se to nebudu. Bejt druhej je jako bejt poslední – i když poslední byl Kamil, kterej to, podobně jako lapálii s běžkami, vzal s bohorovným klidem a humorem.

Druhý den jsme jeli do Jindřichova, to je asi o 2/3 kratší cesta, než byla sobotní monstr štreka, což bylo přijato s kolektivním povděkem. Lucka dobila baterky a na nějaké musela i jezdit, protože byla neporovnatelně rychlejší než den předchozí. Tentokrát se s námi vypravila i Kari, a skutečně jsme si užili poklidné pohodové putování, a i počasí k nám bylo přívětivé. V Jindřichově v nějaké místní putyce jsme si dali další menší dlabanec (tousty, buřta, polívka, horká čokoška nebo bombardino) a pro nenažrance bylo opět připraveno oslavované ragú po příjezdu na chalupu.

Jak by řekl Vítězslav Nezval – Bylo to překrásné a bylo toho dost, a já jsem rád, že mě Tom obětavě hodil domů, abych se rychle převlékl, sbalil věcí na pinčes a vyrazil v horečnatém spěchu přes půl Prahy na klání se svým oblíbeným protivníkem Milanem.

Jen abych zjistil na místní recepci, že toto klání se koná až příští týden.

No nic!

Díky lidem co dorazili, díky lidem co to dočetli, díky rodičům za tradičně perfektní zázemí a kuchařské mlsy. Do sněhu nikdo nezapadl, Kamil s Luckou zapadli do skupiny. A to je dycky fajn.

PS: Na úvodní fotce je máma, táta a moje pozadí v modrý bundě, na první fotce je Šámalka, na druhé Prezidentská s random klacíky. Nemáte zač.